Taehyung on ice - Vkook

58.

Zrovna jsem si četl jeden velmi smutný román, po kterém jsem se málem rozplakal a u toho jsem občas nakoukl do knihy s leukémií, když se ve mne něco bolestivě pohlo. Nebylo to jako časté kopání, bylo až moc silné, neobvyklé. Nechal jsem to být s pocitem, že si omylem kopl více než chtěl. Po pár chvílích to bylo ale silnější, až mi kniha málem vypadla z ruk.

„Au..." zaklel jsem. Přestávala to být sranda, protože každým pohybem to bolelo více. Zavolal jsem služebné, jež na okamžik přišly. Viděly mne jak se začínám svíjet na posteli bolestí v klubíčku. Knihy už dávno ležely někde na zemi.

„Zavolejte Taehyunga," sykl jsem. Pár jich odběhlo do jeho pracovny a některé z nich mi dávaly ledové obklady na čelo. Prudce a zhluboka jsem dýchal. Na čele se mi rosil pot a bolest neustupovala, právě naopak, stávala se horší.

Taehyung po té zprávě kterou obdržel co nejrychleji přiběhl do pokoje a z toho co uviděl, málem omdlel. Jungkookovi docházely síly a bylo potřeba doktora, než bude pozdě. Bylo téměř všem jasné, že rodil. Předčasně. Povolali se všichni doktoři z blízkých krajů, včetně toho, jenž chodil Jungkooka pravidelně kontrolovat jestli je vše v pořádku. Tiše ho konejšil a uklidňoval slovy, že za chvíli to utrpení skončí. Přitom byl sám na nervy z doktorů, kteří měli každou minutou přijet a z toho, že se brzy stane rodičem. Jenže poté si vzpomněl na další důležitý fakt.

Zapomněli vymyslet jméno.

„Dobrý den, zdravím všechny, tak copak to tu máme?" vtrhli doktoři do místnosti jako by se nedělo a jejich pozornost upoutal Jungkook.

„Rodí... Dělejte něco!"

„Mhm... To se podíváme. Předčasný porod, nevídané. Dobrá, přineste mi kufřík s náčinním, nachystejte plachty a lék na uklidnění," prohmatával břicho a každou chvílí ho něco prudce koplo.

„Po kom jsi tak divoký?" zavtipkoval doktor. Nic si z toho nedělal, naopak byl klidný a Taehyunga naprosto ignoroval.

„Odveďte tady prince za dveře, znervózňuje mne a u porodu býti nemůže," luskl a přichystával společně s ostatními plachtu. Tae protestoval se slovy, že to je jeho manžel a dítě, má právo být u toho, ale doktoři si to nepřáli už jen z důvodu, že budou muset Jungkooka otevřít, což by nemusel být zrovna příjemný pohled.

Dali Jungkookovi prášky a přichystali menší detaily na stoleček. Taehyunga posadili služebné na židličku před dveřmi a uklidňovaly ho, že jeho manžel bude v pořádku. Prožíval to s ním. Hlavu měl položenou v dlaních a kdykoliv slyšel slabé zakňučení nebo hlasitý křik projel mu mráz po zádech a stresoval. Jednu chvíli chodil dokolečka, div si vlasy nevytrhal. Nenapadaly ho myšlenky na to, jestli to bude chlapeček nebo holčička, ani nepomýšlel na jméno. Všechno se to odehrálo tak rychle. Před malou chvílí ještě seděl ve své pracovně a dělal své povinnosti, teď se modlí, aby to Jungkook přežil. Stále si úplně přesně neuvědomoval, že bude mít potomka, který povede jeho rod dál. Byl v úžasu, zároveň v křeči a vyschlo mu v krku. To co slyšel ještě více svíralo jeho břicho, protože Jungkook trpěl. Jen kvůli němu. Jungkooka to velmi bolelo, bylo to ještě horší. V 18. Století neměli žádné epidurály po kterém by nic necítil.

Všechny špatné pocity a myšlenky se schovaly do ústranní když uslyšel pláč.

Dětský pláč.

~~~~~~~~~~
Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Nějak jsem to uspěchala, ale na druhou stranu, už jsme na 58. Kapitole a já se hrozím toho, že to dotáhnu až na 100 Kapitol. :'D Mé tehdejší předtuchy byly naspat max. 30, ale to je tak když píšete a píšete a nemůžete se zastavit. :DD

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥