Taehyung on ice - Vkook

104.

Ani nevím jak jsem to udělal, ale úspěšně jsem se přebrodil přes ty velké hradby. Se syknutím jsem prudce dopadl na zem na druhé straně a bolestí si přidržel bok. Doufejme, že to není nic hrozného. Přede mnou se tyčil strachem nahánějící les, ve kterém se ozývaly hlasité zvuky živočichů. Tiše jsem polkl a vzhlížel k němu. Přes hlavní cestu by to bylo moc nebezpečné, Taehyung má ty stráže po celé říši, takže by si mne okamžitě všimly. To je ten důvod, proč teď stojím celý rozklepaný před těmi mohutnými stromy. Teď nebo nikdy. Nasadil jsem si na sebe kapuci od černého pláště a rozeběhl se směrem k městu. Když to přeběhnu, budu to mít rychleji za sebou a snad mě nic nesežere. V boku mne stále píchalo od toho pádu, to jsem však ignoroval. Připadal jsem si, že poprvé ve svém životě zažívám konečně něco dobrodružného, že jsem teoreticky svobodný a můžu si teď dělat co jen se mi zachce bez toho aniž bych se musel ptát.

Přeskakoval jsem kořeny u země a s každým mým krokem se můj běh zrychloval. Běžel jsem mírně z kopce a v dáli viděl to osvícené město loučemi, slyšel hudbu a smích. To mne popudilo ještě více. Když jsem byl skoro u města, schoval jsem se za velký kámen a přes stromy vyhlížel, co všechno tam dělají. Snažil jsem se tiše oddychovat. Nedělo se tam nic divného. Tančili a bavili se, někteří se opíjeli.

„Velmi zajímavé, je takto pozorovat, že?“ Leknutím jsem nadskočil a v očích měl strach. Vedle mne se objevil malý chlapec, mohlo mu být tak deset let. Velké oči, jemné rysy. Pohled mi neopětoval, stále se pohledem zaměřoval na lidi tam dole.

„Proč se najednou tak baví?“ S otázkami kdo je vůbec zač jsem se neobtěžoval a nebo vycítil, že by mi to stejně nepověděl.

„Že by naděje na to, jak zavraždit nové krále?“ zahihňal se. Ve tváři mu šla vidět naprostá bezstarostnost, jen radost z toho všeho. Těžko říct, jestli mne poznával, neopětoval mi ani jeden pohled.

„Jak můžou vědět, že budou králové tak špatní?“

„Jak můžete vědět, že nejsou?“ úsměv mu pohrával na tváři. Neměl jsem odpověď.

„Jedno je ale jisté, na konci bude vždy jeden z nich pošpiněn.“ Nechápal jsem žádné slovo z té věty. Než jsem se nadál, chlapec si veselým krokem mířil k vesnici. Ač nerad, stále jsem nad tím přemýšlel... Podivuhodné. Nepřišel jsem tady koukat co se tam děje, nebo možná ano, ale chtíč mne táhl někam dál za nimi. Má kapuce byla dávno svržena dolů, podél mých zad. Opatrně  jsem se vydával po krůčcích blíže k světlu. Nikdo z nich na sobě neměl boty, vše bylo bílé, jako vždy. Měli chudé oblečení a nejspíše tak nějak žili ve svém světě.

Vůbec na mne nekladli ohledy, tančili spokojeně dál a ochomýtali se s loučemi všude možně. Pomalu ale jistě jsem zjišťoval, že jsou velmi přátelští.

Tedy, myslím...

~~~~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥