Taehyung on ice - Vkook

106.

Těkal jsem očima po ložnici a pod tlakem čekal, co mi udělá. Všechny rány jsem měl vyčištěné a zalepené. Připravoval jsem se na bolest, která mne určitě nemine, jelikož mne asi zabije. Seděl jsem na židli, venku byla stále temnota a město už úplně vyhaslo. Taehyung si frustrovaně povzdychl a opřel se rukama o židli, přičemž se mi díval hluboce do očí a skláněl se nade mnou. Bylo to frustrující, slzy se mi draly na povrch, až si našly cestu a stékaly po mých tvářích společně s mými vzlyky. Zase si jen frustrovaně povzdychl a přitáhl do objetí. Plakal jsem mu do hrudi, pomalu se mnou pohupoval a konejšil mne. Dnes asi ještě umřít nehodlám.

„Co mi to děláš...“ šeptal. Další vzlyk.

„Měl jsem o tebe takový strach,“ svůj stisk ještě více zesílil.

„J-já...“ nedokázal jsem říct ani smysluplnou větu, jelikož jsem brečel jako pominutý.

„Vždyť jsem ti říkal, jak je to nebezpečné. Neposlechl si mne.“ Jeho oblečení bylo od mých slz promoklé, ale nevadilo mu to. Plakal jsem asi ještě dalších deset minut a Tae mne ukliďňoval, že to bude v pořádku, ať už přestanu. Cítil jsem, jak jsou mé tváře mokré a pomalu zasychají. Odtáhl se a pozvedl mou bradu ukazováčkem, přičemž se díval do mých uslzených očí, které ze sebe vyprostily poslední kapky po mých tvářích, jež slíbal. Náhle zavrkal Taehyun a nespokojeně kopl nožkou ve spánku, nejspíše se mu zdálo něco divokého. I přes tu depresivní náladu jsem se pousmál a Tae také.

„Pojď spát, je pozdě. Zítra ráno mi povíš, co tě to napadlo.“ Vstal jsem ze židle, pochmurnými kroky došel k posteli a ulehl vedle Taehyuna, který byl ponořen do svých dětských snů. Taehyung si lehl na druhou stranu, a natiskl se k nám co nejvíce. Poslepu nahmatal mou ruku, proplétaje si se mnou prsty, zatímco jsem uléhal do spánku.

~~~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

*dává si facky za to, jak moc je to krátké.* Tuhle kapitolu už asi lépe nevymyslím.

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥