Taehyung on ice - Vkook

Memories, which we would forget pt.2

„Jungkooku, teď!" Zakřičel starší, když mladší potáhnul páčku dolů a spokojeně sledoval jak se na služebnou řítí červená barva, kterou měla momentálně všude. Větší efekt tomu dodával nůž položen vedle ní. Stačilo to jen uhrát na to, že o tomto činu nic neví.

„Matko!“ Zakřičel Taehyung a seběhl vedlejší schody, kde nebyla rozlita záhadná tekutina. Jeho vyděšený hlas pronikl po celém zámku, že ho musely slyšet i jejich matky, které se opravdu po pár strpeních přiřítily podívat se, co se stalo.

„Co jste to provedli?!“ Zakřičela Taehyungova matka.

„Já?! Já nic! My jsme si hráli v pokoji a poté jsme přiběhli, naprosto vyděšení! Vždyť má vedle sebe nůž!“ Dramatizoval.

„Stráže!“ Dupla nohou. „Odveďte ji! Chtěla určitě napadnout královskou rodinu,“ služebná namítala, různě pištěla a dívala se do Taehyungova ďábelského obličeje, skrývajíc potutlený a arogantní úsměv. Táhli ji pryč a nemohla dělat vůbec nic, protože jak si rozmazlené princátko smyslí, tomu všemu všichni uvěří.

„Kde je vlastně Jungkook?“ Tázala se jej matka.

„Tady!“ Přiřítil se za Taem a postavil se vedle něj.

„Dobrá tedy, zavoláme ostatní služebné, ať tu zkázu poklidí. Běžte do pokoje,“ vyhnala je.

Chlapci šli chodbou. Museli to celé obejít, první schody byly nebezpečné.

„Dobrá práce, Jungkooku,“ plácli si na vydařený čin.

„Cítím se provinile,“ sklopil pohled.

„Nemáš proč. Pozitivum je, že nás teď nikdo nebude otravovat, můžeme si dělat co chceme bez služebné.“

„A co bys chtěl dělat?“ Tázal se.

„Mne je to upřímne jedno, je to na tobě,“ mykl rameny. Mladšímu se už podruhé za den rozzářila očka radostí. Popadl Taehyunga za ruku a běžel s ním nahoru, minoucí svůj pokoj.

„Jungkooku! Co děláš? Pokoj máš tady!“ Křičel za ním. „Kdo říkal že chci do pokoje?“  Odpověděl mu ve spěchu.

Dostali se na velkou půdu, která obsahovala nepotřebné nebo až moc zastaralé věci. Jediná věc byla naprosto funkční, akorát už si s ní nechtěl nikdo hrát. Malé dřevěné divadélko s oponou, panáčky a zvířátky. Taehyung si myslel, že kvůli tomuto tady neběželi. Opak byl ale pravdou.

„To myslíš vážně? Divadlo?“ Povystrčil jedno obočí nahoru.

„Ano i když je pravda, že ty umíš divadlo hrát sám,“ provázkem stáhnul oponu do ústranní. „A já ho hraji sám. Chtěl bych, aby ses přidal,“ prosil ho svýma štěněčíma očima.

„Ugh... Tak fajn,“ Taemu to bylo mírně proti srsti, ale co by pro něj neudělal. Musel mu nějak splatit svůj dluh za tu služebnou, která si právě teď možná odpykává trest za něco co neudělala.
Sedl si k Jungkookovi, který mu podal panáčka- byl to chlapec.

„Proč mám kluka a ty také?“

„Protože se mi nelíbí holka a kluk. Budeme hrát na milostný příběh dvou chlapců, kteří se museli provdat, abychom byli originální a nebyla to pohádka jako každá jiná.“ 

„To je ale pitomost, taková věc by se v životě nemohla stát,“ koukal na něj jako na blázna.

„Nic není pitomost, stát se může vše,“
objevilo se královské pozadí s krásným bílým zámkem, kolem kterého se rozprostírala velká louka. „Necháme je už po svatbě, nechci je trápit.“