Taehyung on ice - Vkook

134.

Guvernér nervózně polkl, když do místnosti začali vcházet doktoři a vědci, které hledal snad celé týdny. Já se povzbudivě usmíval a sledoval je, jak se mi klaní. Guvernér je začal vyjmenovávat jednoho po druhém. Po očku se na mne díval, jako by se ujišťoval, že je vše v pořádku. Radost se mi vlévala do celého těla. Všem jim táhlo na padesát let, ve tvářích se jim rýsovaly vrásky, ale to jim jen dodávalo na serióznosti a profesionalitě.

„Jak již jistě víte, svolal jsem vás sem, abychom společně mohli zastavit leukémii. Lidé venku zuří, mému synovi hrozí nebezpečí. Věřím, že nemožné to není. Já vám budu veškeré materiály na pokoření této nemoci proplácet, vy mi za to vyléčíte království,“ radostně jsem tleskl a usmál se. Taehyung mne zabije... přesně jak guvernér pověděl. Můj úsměv mírně poklesl. Vzpomínky na tu situaci se mi začaly přehrávat v hlavě.

~~

„Potřebuji lék na leukémii, potřebuji doktory, medicínu,“ vřítil jsem se guvernérovi do pracovny. Těžko říci, jestli chytil záchvat ze mne nebo z toho, co jsem mu právě řekl.

„C-co prosím?“ zakoktal se.

„Potřebuji. Lék. Na. Leukémii.“ stále na mne šokovaně hleděl.

„Králi já- je mi líto, ale tohle nemůžu - Váš manžel by to nepovolil,“ po chvilce se rozmluvil, avšak se mu rýsoval strach v očích.

„Právě proto jsem přišel až za vámi. Potřebuji doktory, ihned. Nehleďte na mého manžela, takhle to dál nejde. Mám stejná práva, jsem také král a nařizuji vám sehnat mi doktory, vědce, kohokoliv, kdo vynalezne lék, hned,“ dupnul jsem si. Jungkook nebude sedět v koutě a plést svetry, Jungkook bude jednat.

„Král vás zabije...“ namítl guvernér, nešťastně si povzdechl a kývl.

~~

Rychle jsem to zahnal pryč. Alespoň se zapíši do historie, pousmál jsem se sám pro sebe.

„Doporučuji přečíst všechny knihy o této nemoci, budete je mít vždy k dispozici v knihovně, radím vám ten lék vymyslet co nejdříve. Můžete odjet, bez léku se nevracejte zpět,“ sám jsem nemohl uvěřit, že jsem se choval tak zle. Kupodivu to byl opravdu povzbudivý pocit, jak je všechny zastrašit, aby byla práce rychleji hotová.

~~

Po pár týdnech se mi začala celá tato země měnit před očima. Místo kruté zimy se vystřídalo jaro. Na trávě nebyly zbytky bílého cukru, začala se zelenat. Rybník u zámku byl najednou plný vody, takže brusle si na pár ročních období nevyjdou na kluziště. Oteplilo se, já byl však smutný a držel v sobě naději. Vědci a doktoři se snažili z plných sil , Taemu jsem se raději vyhýbal, stále se na mne usmívalo štěstí a on si ničeho nevšiml i když se několikrát pokoušel přizabít lidi ve městě, já ho zastavil. Jeden den mi to věčné skrývaní ale nevyšlo...

„Jak jste tohle vůbec mohl dovolit?!“ vztekal se Taehyung, mezitím co mu z té rychlé chůzi po chodbách vlál plášť. Guvernér tak tak stíhal jeho tempo.

„Králi já se velice omlouvám, byl neodbytný!“

„To mne nezajímá! Snažím se zachránit Taehyuna, ne tady vymýšlet nějaký nesmyslný lék! Kde je vůbec?!“ obrátil se na guvernéra.

„Um... Nejspíše v knihovně,“ špitl. Prosím nezabíjejte ho, prosím nezabíjejte ho, prosím nezabíjejte ho, modlil se.

Snad jen doufal, že se nepozabíjí navzájem.

~~~~~~~~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Taktéž se omlouvám za pomalé vydávání kapitol, zkrátka není moc chuť psát. :< Nějaké tipy, jak se rozepsat více?

Luv ya all ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥