Taehyung on ice - Vkook

63.

⚠Warning⚠
Menší opožděný speciál na Valentýna, takže tahle kapitola bude až moc přeslazená, snad se z toho nepoblinkáte, kočičky moje. *podává inzuliny na cukrovku*

„Taehyungu, kam mne to vedeš?“ zasmál jsem se a viděl černou temnotu, protože jsem měl na očích zavázaný šátek. Taehyuna jsme dali chůvám. Registroval jsem jen Taeho ruce, kterýma mne co nejvíce bezpečně hlídal.

„Uvidíš miláčku. Teď si poslušně sedneš a já ti obleču kabát, ano?“ přikývl jsem. Připadám si jako jeho druhé dítě, na které musí každou sekundu šišlat a povídat pohádky před spaním, ale ona je to někdy pravda, obzvláště když jsem nemohl usnout. S nahmatáváním mi pomohl nasadit teplý kabát, jenž pečlivě zapnul, abych nenachladl. Opatrně mne vzal za ručky a já vstal s lehkým zavrávoráním, kdy Tae rychle zareagoval a radši mne přidržel.

Než jsem se nadál, jeli jsme v kočáře neznámým směrem. Já stále viděl tmu, bude těžké si opět přivyknout na světlo. Taehyung mne svíral ve své náruči jako bych byl křehká porcelánová panenka, jež se má každou chviličku rozbít. Slyšel jsem jen hlasité klapání kopyt o zem a drncání kvůli kamenné cestičce.

„Taee, kam jedeme?“ naléhal jsem co minutu, protože jsem byl nesmírně zvědavý, co se bude dít.

„Musíš ještě chviličku vydržet,“ dával mi jemné pusinky do vlasů. S hlasitým povzdychem jsem z něj vnímal sálající teplo a více se zabořil do jeho kožíšku. Koruna mu na hlavě zářila jako ten nejvzácnější klenot, vypadal s ní velmi majestátně. Co teprve až se jednou stane králem...

„Tak počkej, vystoupím první, aby sis neublížil, vždyť víš, jaké jsi trdlo.“ kočí otevřel dveře od zlatého kočáru a Taehyung vystoupil. Natáhl se ke mne aby mi podal ruku a pomohl mi dostat se ladně na zem, přičemž nezapomněl mou ručku políbit na kloubcích prstů.

Chvilku jsem necítil jeho přítomnost, přičemž se v mém nitru rozlehla menší panika, kam zase šel. Ve skutečnosti mi rozvazoval uzlík od šátku, vonící po levandulích. Velmi rychlými pohyby mi ho svlékl z očí, načež jsem prudce zamrkal, snažíc se přivyknout na světlo okolí. Taehyung dal šátek bezstarostně kočímu, jako by se nic nedělo a vedl mne za ruku do nějaké neznámé šedé budovy. Nasadil svůj kamenný výraz, tak, jak to hezky umí a vešel. V předsíni stály ženy, připomínající zdravotní sestry, které se nám poklonily a jedna z nich nás zavedla přes různě očíslované pokoje. Nechápal jsem, co se děje, kde to jsem nebo co se dít bude.

„T-Taehyungie, nechceš mne prodat, že ne?!“ mé katastrofické scénáře. Taehyungovi se jeho bezcitná tvář nepodařila nasadit na dlouho. Vyprskl smíchy a kroutil nade mnou hlavou.

„Proč bych to dělal?“ vtiskl mi polibek na tvář, stále se smějíc.

„Třeba ti nejsem dost dobrý...“ poslední slovo jsem zašeptal. Utichl.

„Nikoho lepšího jsem si přát nemohl, hlupáčku. Dal jsi mi syna lásku a plno dalších věcí. Nepodceňuj se tolik a nepřemýšlej nad takovými nesmysly,“ obdaroval mne svým dětinským úsměvem a potahal za líčka. Dočkal se nesouhlasného zamručení z mé strany.

„Tak a teď přejdeme na to hlavní.“ jeho černé vlasy odrážely jasnost, téměř každý by se jich chtěl dotknout, protože jsou tak krásně heboučké a voní jako čerstvé maliny, ani já někdy sám neodolal. Otevřel jedny dveře s číslem '357' a nakoukl dovnitř. Zkontroloval situaci, až potom mohl otevřít dveře a dát mi přístup. Má ústa byla otevřená dokořán z toho co jsem viděl. Všude byly malé nemocniční postýlky, na kterých ležely děti ve věku Hyo. Avšak nebyly ani zdaleka pochmurné, naopak začaly radostně jásat, že jsme je přišli navštívit.

Měl jsem jiskřičky v očích, i přes to, že byly nemocné, uměly se bavit a smát.  Taehyung se tak tak držel, aby mne odsud nevyvedl, protože se mu to osobně nelíbilo, ale věděl, že chci nemocným pomoct, dovolil tedy aspoň návštěvu neškodných jedinců.

Na pomalu zrezavějících postýlkách, ležely samé holčičky, s potutlenými úsměvy, koukajíc na mne.

„Princ Jungkook!“ vykřikla v minutě ticha jedna z nejstarších, načež začaly křičet všechny a rozeběhly se ke mne, pevně mne objímajíc.

„Dost! Dost! Uklidněte se!“ okřikoval je Tae a snažil se je ze mne dostat „neubližte mu!“ hnal je dál.

„A princ Taehyung! Ten bezcitný blbeček!“ dovolila si na něj malá dívenka, která nevěděla, co to blbeček znamená a tak to Taehyung neřešil. Spíš jej zaskočilo, že řekla bezcitný. Kdyby každý viděl jak mne rozmazluje, změnil by názor velmi rychle. Mnohdy by se začali i samou rozkošností uculovat. I přesto se na něj vrhly se sladkými objetími a on se musel tak tak držet, aby je ze sebe nesundal.

O pár chvilek jsme  seděli na jedné z postýlek a s dívkami si povídali. Jedna z nich dokonce obdivovala naše korunky, které si pečlivě malýma ručickama osahala s otevřenou pusou. „Tak blýskavé! Proč má princ Taehyung  o jeden diamant více než ty?“ podivila se.

„Je z bohatějšího království.“ po tomto vyřčení si sjela Taeho podezíravým pohledem a nechala to radši tak.

„A už jste se milovali?“ nenechala se. Zrudl jsem a radši zabodl pohled do země. Co mám říct... Co mám říct.

„Milujeme se pořád,“ hrdě se na ni podíval, ale netušil, že to znělo ještě hůře, že to nejspíše pochopí jinak, než jak to plánoval.

„Takže byste se klidně pomilovali před námi?!“ v jejích hnědých očích panovaly jiskřičky nadšenosti.

„Uhm... Ne. Tak jsem to nemyslel,“ zbledl. „To je moc osobní věc, až neslušné,“ pokáral ji. Smutně si pofňukla.

Byly velmi zvědavé, stále se na něco vyptávaly a né a né přestat. Měl jsem z nich ohromnou radost. Na oplátku jsem se já vyptával na věci ohledně jejich nemoci. Rozšiřuje se tu i něco více, než leukémie, to, kvůli čemu mne za nimi Taehyung nepustí. Je to neznámé, životu a vědě neobjevené. Tae měl nutkání něco namítnout, ale snažil se být potichu, dělal jsem jako bych o tom mluvil přirozeně, jako by tady nebyl.

„Zlatíčko, nechci tě rušit, ale musíme jet, mám pro tebe ještě jedno menší překvapení,“ naléhal. Holčičky posmutněly a vrhly se mi kolem pasu. Opatrně jsem je objal, abych jim neublížil a taktéž smutně se s nimi loučil.

„Princi Jungkooku, prosím, snažte se vymyslet lék,“ poklonila se jedna z nejstarších v bílé košilce. Poklonil jsem se ji nazpátek i když to princ poddaným dělat nemůže, prokázal jsem ji čest a s posledním zamáváním odešel.

„Tak pojď,“ usmál se Taehyung a nabídl mi rámě.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥