Příběh se odehrává v 18. století kdy se urozeného prince Jeona Jungkooka rozhodnou král a královna provdat za neznámého muže.
Jungkook propláče celé dny a noci, jen aby s neznámým nemusel uzavřít manželství, kterého se tak moc obává.
Ale co když n...
„Rodiče nenávidí veselé barvy,“ popadl mne za ruku a táhl ke dveřím, vedle kterých byly z každé strany sochy dvou lvů, nejspíše chrání panství. Klepat nebylo třeba, služebnictvo uvnitř otevřelo dveře dokořán. Hned při vstupu se objevily lehce zatočené schody s ozdobným zábradlím, na kterém byly vystavěna malá jiskřivá světla s velkým podnosem.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jedině Taehyung veděl, kam má přesně jít. Nikdo jiný kromě nás a služebných, které nepromluvily ani slovo a jen se vražedně dívaly, tady nebyl. Vyšli jsme první schody, naproti kterým bylo velké okno se závěsem a malý výběžek, kde stála méněcenná židlička, kterou jsem tak tak zastihl pohledem, než jsme šli nahoru po dalších schodech. Další dveře. Taehyung k nim šel, jako kdyby se měly samy otevřít. A ony se opravdu otevřely, díky dalšímu služebnictvu které mne mělo chuť zabít. Nebo mi to tak přišlo. Dostali jsme se do velké uzoučké chodby, jež měla na zdech samé zajímavé útvary, pro mne naprosto neznámé. Okna byla umístěna úplně nahoře, přesto tady bylo světla dost. Rozléhaly se jen naše kroky.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Došli jsme až na konec chodbičky, do menší temnoty která se mísila z pravé strany, my však zahli doleva. Další dveře. To jsme v bludišti?
Po stejném otevření se tady rozprostřel ráj. Velká místnost s rozdělujícími cestami. Velké sloupy s portréty panovníků a na táhnoucí se čáry do různých tvarů. Vydal se cestou doleva.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Taehyungu, máš tady taky portrét?“ přejížděl jsem rychle očima přes různé bravurní náčrtky. Kývl.
„A kde?“ zeptal jsem se více nadšeněji, než jsem plánoval. Na konci chodby byly totiž další dveře.
„Zkus si ho najít sám,“ hodil po mne očko.
„Jenže jdeš moc rychle, už tak nestíhám,“ zpomalil krok a nechal mi prostor. Všichni panovníci vypadali takměr stejně, přesto odlišně. Každý měl něco do sebe. Bylo velmi těžké ho tady najít, obzvláště když tu měl všechny sourozence, kteří byli vskutku překrásní stejně jako on, aspoň tedy na malbách. Bylo to frustrující, začalo se mi to všechno mihnout před očima. Nedokázal jsem ho vystopovat.
„Tak kde...“ pofňukl jsem. Museli jsme zastavit úplně, protože pokud chce Jungkook vidět jeho portrét, tak ho prostě uvidí i kdyby se Kim Taehyung měl na hlavu postavit. Dupnul jsem nohou.
„Dám ti nápovědu, ani jednou jsi ho tady neviděl,“ myslel tím zbylé čtyři portréty, než byla chodba ukončena dveřmi. S vysokým nádechem jsem se rozběhl se zaslechnutím, jak na mne křičí 'neběhej!'. Byly tady dva portréty dívek a dvou mužů.
Teď už bylo naprosto snadné poznat černovláska s jahodovými rty. Se zatajeným dechem jsem se na portrét hladově díval, div mi neukápla slina z pusy. Nádhera, půvabnost.
„Tam mi bylo sedmnáct,“ pozoroval sám sebe s přísným výrazem.
„Bože na nebi... Tuto krásu si nechám pověsit do ložnice a budu nad tím slintat od rána do večera,“ vyhrkl jsem.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
~~~~~~~~~~~~~~~
Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.
