Taehyung on ice - Vkook

54.

Kde to jsem? Všude kolem mne byla tma. Ležel jsem v neznámé místnosti plné černého nábytku. Tam venku už byla dávno tma a měsíc zářil do oken, to bylo jediné světlo které odtud přicházelo. Začal jsem panikařit, nikdo se mnou nebyl. Rukama jsem přejíždel po posteli ve snaze najít Taehyunga, který by tu správně měl být. Ale nebyl. Cítil jsem se nesvůj a rozhodně né v bezpečí.

Vyšvihl jsem se do sedu a pomalu se rozhlížel po místnosti. Naběhla mi husí kůže na těle, bál jsem se. Nikde nebyly ani svíčky na zapálení. Nedá se svítit. Najednou se ve mne něco prudce hýblo, což dokazovalo že i ten malý drobeček to přežil. Povyskočil jsem nad tím leknutím a s tichým výdechem se uklidnil. Je po Taehyungovi... Je po Taehyungovi... Opakoval jsem si v hlavě.

Rozhodl jsem se udělat první krůčky do neznáma sám. Odkryl jsem ze sebe pokrývku a nohama přistál na zemi. Byl jsem převlečený, ale vysvětlil jsem si to tím, že za to může Tae. Kolik je vůbec hodin? Tato otázka mne začala znervózňovat. Přidržel jsem se rámu postele a s opatrností vstal. Dával jsem si na čas, aby se mi znovu neobjevily mžitky před očima. S výdechem jsem našlapoval malými krůčky a dostával se k menší skříňce, o kterou jsem se opřel. Byla vratká a mé nemotorné ruce shodily jednu z knih, která na ní byla položena. Zavřel jsem oči a čekal až se ozve dunivý pád na zem, který rozvířil prach v černotě a já se hlasitě zakuckal. Kniha byla neopotřebovaná a stará, nejspíše tady ležela velmi dlouho.

Neměl jsem to srdce ji tu nechat napospas, pomalu jsem se v kolenech sklonil do dřepu a vzal hnědý potisk do svých roztřepaných ruk.

'Leukémie'

„Huh?“ přejel jsem po knize a v hlavě si přehrával tento pro mne podivný a neznámý název.

„Leukémie... Leukémie... Co je leukémie?“ svraštil jsem obočí.

„Neměl bys to číst,“ Taehyung. V jeho očích byla jasná zlost z toho, že na tuto věc bych neměl sám vůbec sahat a ani na ni přijít. Vypadal jako by mne na místě chtěl zabít pomalou smrtí.

„Dovolil ti to někdo číst?!“ zvýšil hlas a hlasitými kroky si to namířil přímo ke mne. Co když mi ublíží? Zabije mne. Potrestá mne. Zbije mne do krve.

„Tak dovolil?!“ z kapsy u jeho pravého boku vytáhl stříbrně lesknoucí se meč. Jeho oči byly rudé a každou chvílí se začaly zbarovat do ještě tmavší barvy. Celé jeho tělo bylo napjaté a ostrý nástroj mi držel těsně nad hlavou. Křečovitě jsem seděl sesunutý, opřen o skříň a z mých zavřených očí vytékaly modré prameny slz.

„Prosím...“ vyslovil jsem naposledy než pozvedl svůj meč výš a zasáhl mne.

V tu chvíli se všechno rozplynulo. On, jeho zbraň a mé smýšlení, jenž mne opět obelstilo lží. Taehyung tady doopravdy nebyl... Jen se mi zase vysmíval v hlavě. S tichým pláčem jsem držel pevně knihu ve své náruči a snažil si dát dvě a dvě dohromady. Nebyl tady, nezjistí to, neví že to máš. Uklidnil jsem sám sebe. Otřel jsem si slzy skápějící dolů po mé tváři a s pofňukáváním otevřel knihu, jejíž název mi byl cizí.

Leukémie-  Nádorové onemocnění, jenž postihuje tvorbu krve, projevující se zmnožením bílých krvinek, které při nemoci nekonají svou funkci, mnohdy tělu škodí. Nemoc postihuje celý oběh krve v těle. Přináší s ní mnoho dalších onemocnění, jenž jsou pro nás zatím neznámá.

Postihuje 80% populace severního království.

Stav léčby: Nevyléčitelná.

~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥