Taehyung on ice - Vkook

132.

„Králi, musíte něco jíst," zaklepala mi služebná na dveře již asi po páté, přestože věděla, že jí stejně neodpovím, natož abych si od ní převzal jídlo. Už jsem ani nevěděl, jestli mám plakat nebo jen sedět opřený zády o dveře a nezaujatě se dívat do stropu. Mezitím co tady sedím, může Taehyunga venku někdo zavraždit a Taehyuna otrávit. Ah ano, mé negativní já a myšlenky pohromadě v jedné místnosti. Někdy si ubližuji sám sobě. Uslyšel jsem zklamaný povzdech z druhé strany a kroky, které se vzdalovaly od dveří dále a dále. Dobrá... Co teď. Mohl bych opět nechat mé emoce vyplout na povrch a nebo moc přemýšlet.

„Králi?" dotyčná osoba jemně zaklepala, „To j-jsem já, Jimin." Mé oči se zúžily. Srdce mi nedovolovalo Jimina jen tak ignorovat. Služebné mne někdy velmi otravovaly, můj respekt k nim se ale neztrácel, jen se mne nikdy nepokoušely utěšit... Jak by také mohly, Jungkooku, jejich práce není utěšovat tě v těžkých chvílích. Jimin byl sice velmi mladý, za to mne někdy chápal více než všichni ostatní. Nemotorně jsem vstal a mé nohy okamžitě vyvolaly bolestivé signály. Asi jsem seděl až moc. Pohnul jsem malým klíčkem v zámku a odemkl. Když se mi naskytl pohled na nechápajícího Jimina, rychle jsem si utřel slzy, ačkoliv byly uschlé.

„Vždyť víš, že mne nemusíš oslovovat králi," pousmál jsem se na něj. Sám věděl, že ten úsměv je falešný, ale nejspíše se snažil ocenit mé herecké výkony a tak se usmál také. Pozval jsem ho dovnitř a zavřel za námi dveře. Přece jen jsem se chtěl vyvarovat služebným. Chvilku mezi námi panovalo trapné ticho a jen jsme se na sebe falešně usmívali. Jimin si po chvilce sedl ke dveřím, kde jsem před hodinou proplakal svou dávku slz. Rozhodl jsem se udělat to samé a sedl si vedle něj. Dobrá, teď můžeme pozorovat ten nádherně bílý strop oba dva.

„Je mi sice jen sedm, ale oba dva jsme na tom nejspíše špatně." Ano, bylo to k smíchu. Sedmileté dítě je na tom už v takovém věku špatně. Narodit se do královské rodiny není vždy výhra, někdy je to úplný opak...

„Máš pravdu," kývnul jsem.

„Yoongi on- není zlý. Jen je ke mne moc chladný," povzdychl si.

„Je mi líto, že ses musel o svém sňatku dozvědět tak brzy, možná jsem mohl tehda rodiče zastavit, kdybych nebyl hloupý a nehleděl si pořád jen svého." A nebo kdyby mne Taehyung pořád jen nevěznil.

„Není to tvá chyba... Je nejspíše vtipné, když mluvím o tomhle." Místy stále ještě šišlal. Bylo to podivné, avšak naše rodina to brala jako normální věc a ostatní rodiny taktéž. Je to kruté, až moc, někdy jsem vlastně rád, že jsem skončil s Taem... Má velmi mnoho chyb, ale stará se o mne dobře.

„To ano, ale tvá chyba to taktéž není," pousmál jsem se. Kdo by kdy věřil, že tohle malé stvoření mi dokáže zlepšit náladu i přes to, co se teď děje. Jimin se uchechtl a souhlasil.

„V-vrátí se Taehyun?" Můj úsměv pomalu, ale jistě upadal, stejně jako má nálada.

„Nevím... Snad jen doufám, že ano, vlastně nevím nic. Kde ho hledat, kdo ho unesl a jak se to stalo." Slzy se draly na povrch a pomalu si stékaly cestu po mých tvářích, když jsem viděl stále prázdnou kolébku. Doufal jsem, že pro něj jednou postavíme větší.

~~~~~~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Ani nevím, kdy jsem naposledy vydala kapitolu a upřímně si nemyslím, že to za to čekání stálo. Každopádně se budu snažit psát a psát až do samotného konce. :'D

Luv ya all košišty~ ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥