Taehyung on ice - Vkook

Epilog

Po dvouminutovém pozorování jejich zlatavě hnědých vlasů, kaštanových očí a koukání na její králičí zuby odrážející se v zrcadle, za sebou Jia zavřela dveře svého pokoje a vydala se po chodbách ven. Byl krásný letní den a celá jejich rodina si vychutnávala čajový dýchánek společně s pozvanými hosty venku. Jia se nerada účastnila rodinných setkání (samozřejmě neměla jinou možnost, než se jich zúčastnit), jelikož tam poté jen seděla a poslouchala konverzace ostatních. Z jejich rodiny byla nejmladší, proto si mnohokrát neměla s kým hrát. Celkem měla čtyři sourozence - dvě sestry a dva bratry. Jí samotné bylo osm let, ostatní byli ve věku dvanácti až osmnácti let. Život s nimi nebyl dvakrát jednoduchý, pro ni už byli její sourozenci dospělí,( i když někteří vlastně ještě ani nedosáhli osmnácti let), proto si někdy při hádkách vyslechla, že by s nimi vlastně neměla argumentovat, jelikož je na to moc mladá. 

Seběhla po schodech dolů a poslechla si nadávku od služebné, která šla zrovna okolo a nachytala ji. Služebné tuze nenáviděly, když běhaly malé děti jako ona po schodech. První důvod byl, že to nenáviděl Jungkook, proto se postaral, aby na ně služebné dohlížely a druhý, že ani ony nechtěly zažít pohled na bolestný pád. A nebylo se čemu divit. Schody byly veliké, povrch tvrdý a šaty dívenek ve věku Jii až moc mohutné a široké, jeden špatný krok a sesunula by se po studeném schodišti s mnoha poraněními. 

V zimě to bývalo nejhorší, to vždy hodinu stála u dveří a házela na sebe kusy kabátů. Dnes byl ale letní den, a tak si vesele vyběhla ven bez větších starostí. Odtud má vždy pohled na město v dáli a na rybník, na kterém vždy v zimě bruslí, nebo se tedy snaží bruslit. Rodiče jí vždy vyprávěli, že kdysi bylo město začarované, takže se museli povolat speciální doktoři, kteří město osvobodili zázračným lékem. Dnes tam žijí spokojení lidé, ačkoliv Jia měla málo příležitostí město navštívit. Oběhla skoro celý zámek, zahrady byly totiž pečlivě vypěstovány za celým jejím domovem. Každý den okolo chodí zahradníci a zkoumají malilinký ždibeček zarostlé trávy a keřů. 

Celá její rodina, babičky, tetičky, bratranci, sestřenice seděli na pohodlných bílých židlích, srkající čaj se spokojenými úsměvy. Šlo je slyšet už z dáli. Na rodinných dýcháncích to totiž vždy žije, zejména když nejsou moc často. Mají tolik věcí, které si musí říct, že tam mnohdy sedí za svitu svíček do noci, přilévají čaj dál a dál, do něj přidají med, možná cukr, možná ani jedno, až úplně zapomenou na čas. Jia doufala, že dnes se to nestane, i když někde v hloubi duše věděla, že je jen naivní a chůvy ji budou nahánět v osm hodin do postele, kdy si to zrovna v ten moment začne užívat. A proč vlastně doufala, že se to nestane? Je jí líto v tom nejlepším odcházet a potom další ráno slyšet historky o tom, že se její dědeček vsadil s tatínkem, kdo bude mít sladší čaj, přičemž dědovi po jednom doušku vždy málem selže organismus. Takové věci se musí vidět, ne jen poslouchat. 

Když ji uviděli přicházet, udělali hluk ještě větší. Mnohdy by lidé ani nepoznali, že je to vlastně královská rodina, někdy se tak totiž nechovají. Během několika sekund měla asi deset obtisků rtěnky na tváři, které si utírala jednou rukou. Tatínek se na ní usmíval, jelikož se mu jednou svěřila, jak moc nenávidí zkrášlovací chemikálie na její tváři. 

„Jio, používej kapesník. Utírat si tváře rukami je neslušné," pokárala ji maminka. Dobrá, v určitých chvílích do královské rodiny patří. Poznámku maminky odignorovala a šla si sednout ke svým sourozencům. Naproti ní seděla její babička, která se rozplývala, jak moc roste Jia do krásy. Ona sama to o sobě věděla, proto moc babičku nevnímala a čekala na to, až si vychutná čaj. Měli několik desítek příchutí, ona ale zvolila její nejoblíbenější - jasmínový se čtyřmi lžičkami medu. Služebné věděly, že princezna bez oslazení čaj nevypije a raději udělá kyselý pohled, mezitím co se jí rozlévá hořkost na jazyku. Jia byla tuze vybíravá, co se jídla a pití týkalo. Někdy to bylo moc slané, někdy moc sladké.