Taehyung on ice - Vkook

109.

Další den jsme byli všichni oblečeni v černém. Já s ním nepromluvil ani slovo, ale nejspíše budu muset hrát, jak moc jsem s ním spokojen, aby jsem se  vyhl zbytečným otázkám co se děje. Taehyun zůstal doma, jelikož jsem neměl důvod ho tahat na tak smutnou událost jako je pohřeb. V kočáře jsem měl hlavu opřenou a nepřítomně se díval ven. Alespoň budu chvilku na vzduchu. Dojeli jsme na rodinný hřbitov Kimových. Ano, vlastní i hřbitov, kde je celý jejich rod, nežijící. Povinně mi nabídl rámě, které jsem ač nerad musel přijmout. Postavili jsme se vedle jeho sestry se kterou jsem se s nuceným úsměvem pozdravil. Všichni tady vedle sebe stáli a čekali, až projde ta velká černá rakev a zakope se hluboko do země. Když se tak stalo, všechny ženy se jako na povel rozplakaly.

Taehyungova matka držela látkový kapesníček u očí. Kdo ví, jestli to jen předstírala nebo to myslela vážně. Taehyung měl jen kamenný výraz a bezcitně se na rakev díval. Nad námi se smrákala černota a všude bylo pochmurně. Do toho tam začal mluvit kněz, kterého jsem po chvilce přestal poslouchat. Celou dobu jsem byl mírně napjatý v blízkosti Taehyunga, mám to tak vždy, když jsme rozhádaní.

Rakev šla pomalu pod zem, až zapadla úplně, tím více jeho matka brečela. Mohli jsme tam stát asi hodinu až dvě, kdo ví. Celý ten den mi splynul tak  nějak v jedno, jako ty předešlé. Ač se mi to snažilo hrát sebevíc, stejně jsem na hostině, jež následovala poté zachytil nechápavé otázky.

„Jste v pořádku?“ zeptala se mne Taeho sestra, když byl daleko od nás. Co jiného mi zbývalo, než se přetvařovat. Seděla naproti mne.

„Ale jistě, proč bychom nebyli?“ křečovitě jsem se na ni usmál.

„Kdybyste byli, tak by ses teď k němu tisknul a nebo ho u pohřbu alespoň trošku povzbudil, lhaní ti nejde,“ pokroutila hlavou. Byl jsem překvapen, že mne tak dobře zná a znepokojen z toho stejného důvodu. Podivně jsem se na ni díval, až se mi přiznala.

„Dobrá... Vím o tom incidentu. Jak jsi uprchl a potom byl na Taeho ošklivý.“ Už se stihl pochlubit...

„Oprava, on byl ošklivý na mne.“

„Ale notak drahý, ty jsi úplně zaslepen. Vždyť tě zachránil,“ kroutila nade mnou hlavou, jak mohu býti tak slepý. Nezajímá mne to, chci svobodu.

„Vězní mne v pokoji, nikam mne nepustí, to ti připadá v pořádku?“ zamračil jsem se.

„V naprostém. Tohle manželé totiž dělají, ať se ti to líbí, nebo ne. Chceš svobodu, ale neuvědomuješ si, že již svobodný nejsi.“ S povzdechem vstala a raději se ode mne vzdálila dále.

To chci toho tolik?

~~~~~~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Co bych měla na této knize zlepšit? Nebo obecně na mém psaní? Chci slyšet upřímné názory, co si o tom všem myslíte, s konstruktivní kritikou prosím. :'> Děkuji. <3

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥