Taehyung on ice - Vkook

Memories, which we would forget.

5. Ledna. Jungkook- 8. Let

Hnědovlasý chlapec pozoroval ze svého okna v pokoji všemožné věci, až se jej zrak zastavil nad kočárem poháněným koňmi. Kdo má dnes přijet? Moc návštěvy nemíval, málokdy se stalo že jej někdo přijel navštívit. Radostí se mu naplnily jiskřičky v očích a na tváři se mu zdobil nadšený úsměv.

Práskl hlasitě dveřmi svého pokoje a běžel dolů. Byl nesmírně zvědavý. Jeho bílý sametový plášť vlál za ním a kroky se zrychlovaly. V duši jeho nitra tak moc doufal, že to je kvůli němu.

„Matko! Matičko! Někdo přijel!“ Zvolával když uviděl svou matku. Byl ke kočáru tak blízko, tak moc blizoučko. „Dneska pro tebe máme menší překvapení,“ zahlédl někoho vystupovat. Měl chuť za onou osobou běžet a zjistit kdo jel takovou dálku kvůli němu, jenže jeho matka ho pevně ovinula rukama a on neměl nejmenší možnost udělat jakýkoliv pohyb.

„Kdopak to je?“ Vyptával se. Stále nikdo nevystupoval, jako by přijel jen ten kočár. Dvířka se otevřela a z nich vystoupila půvabná dáma se zeleným kožichem a zlatými šaty.

„Taehyungu, nezdržuj se!“ Okřikla nějakého Taehyunga. Kdo je Taehyung?

Jeho hnědé kotníkové boty klaply o zem, když vystoupil. „Matko, kdo to je?“ Vystrašeně pověděl. Nebyl  na nové lidi dostatečně zvyklý. Jeho pohled ho propaloval, což dělalo ještě horší situaci. Na sobě měl modrý oblek se stříbrnými lemy, na němž byl upevněn černý plášť se zlatými třásněmi, spodek tvořily krátké nohavice stejné barvy, až k bílým nohavičkám. Vlasy měl uhlíkově černé a oči hnědé. Jeho rysy byly velmi krásné, vypadal by roztomile, ale jeho pohled působil jinak.

„Ah, Yuno, vítej,“ pozdravila se matka s tou neznámou paní. Co jsou vlastně zač? Nechtěl nové kamarády, obzvlášť né takového, co se na něj dívá jako kdyby jej chtěl zabít.

„Těší mne Jungkooku, toto je můj syn, urozený princ Kim Taehyung, z východního království,“ poklonil se jí. Na hlavě měl malou korunku, koneckonců, on měl také jednu.

Z nutnosti se musel poklonit i Taehyungovi, což bylo obtížné, jelikož se mladší třepal a měl z něho respekt.

„Tak Jungkooku, proveď Taehyunga po království a seznamte se, my budeme popíjet kávu v salónku, služebná půjde s vámi,“ skoro sám. Jen s ním.

„Nezajímá mne vaše království, abys věděl. Nemusíš mne tudy provázet, je to k ničemu,“ hořce pověděl. Ten má ale povahu, proletělo mu hlavou.

„Tak co chceš tedy dělat?“ Nejistě se zeptal.

„Mám výborný nápad,“ šibalsky se usmál starší. „Jsem si jist, že to bude zábava.“

Celá tato věc spočívala v děláním si srandu ze služebných a nastrojit na ně past. Taehyung byl velmi chytrý a tuto věc rozhodně nedělal poprvé, protože tyto pasti nebyly jen tak obyčejné, nýbrž promyšlené do nejmenšího detailu. 

„Když já nevím, to je moc kruté,“ namítl.

„Život je krutý, posero. Stačí jen vylít na ty schody něco klouzavého, aby zakopla a spadla. Měla by dopadnout přímo před dveře, ty poté jen zmáčkneš páčku nahoře, kterou připevníme a sveze se na ni červená barva, jako by někoho zabila, nejideálnější bude dát vedle ní nůž. Stačí přivolat naše matky a očekávat jejich reakci. To nejlepší na tom bude, že na nás nikdo nic svádět nebude. A do toho se můžeme koukat, jak zbytky této zkázy uklízí někdo jiný. Tohle je nejzákladnější neplecha. Až nepřirozeně snadné, mám i horší.“

„To je ale špatná věc,“ zkřížil jsem ruce na prsou.

„Neumíš se bavit,“ odfrkl. „Nemáš žádný rebelismus,“ naštvaně dupl. „Tak to aspoň zkus!“ Naléhal. Po chvilce přemýšlení a rozhodování ho přemluvil.

„Dobrá, jdu do toho,“ povzdychl smutně hnědovlásek.

„Malíček na to,“ propojili své prsty na znak potvrzení.

Tak malíček na to...

~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥ ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥