Taehyung on ice - Vkook

42.

„Chceme jídlo a nové oblečení!“ zakřičel měšťan s hnědými vlasy a tlustou postavou. Ten má zásob tam uvnitř až až... Začal se dobývat přes brány. Taehyung měl vtipný úšklebek na tváři. Pro jednoho člověka bylo nemožné to přelézt, zvlášť s ochranou stráží.

„Vysmíváte se mi?!“ klel na něj a lomcoval vší silou tyče.

„Vysmívám,“ odpověděl klidně Tae a poposedl si v sedle.

„Panovník jeden hnusný! Tak vidíte, vysmívá se mi tu do ksichtu a ještě tu před ním dělám divadlo. Však počkejte, až to přelezu,“ s námahou tak tak mluvil a šplhal, spadl, vstal, zaklel si něco pod vousy, šplhal ,spadl. Takto se to opakovalo několikrát až se Taehyung musel držet, aby z té komedie nevyprskl ještě větším smíchem. Kdyby toto viděl Jungkook, nejspíše by se nesmál, ale pro něj to byla skvělá podívaná. 

„Co se pořád smějete?! Být vámi tak se připravím, abych vás z toho koně neshodil!“ pokřikoval. Některé malé děti se začaly smát i jim to koneckonců přišlo velmi vtipné.

„No, ještě než mne tedy shodíte z mého koně, bych vás měl obeznámit s jednou zásadní věcí,“ odkašlal si. „Ta brána se nedá přelézt,“ pozvedl jedno obočí a vítězně se usmál. Měšťan nyní připomínal zrudlé rajče. Byl zesměšněn přede všemi.

„Proklínám vás! Ať vaši rodinu potká jen to nejhorší, hlavně ten malý harant který se ještě nenarodil!“ ukazoval na něj výhružně prstem. Taehyung zatajil dech. Jej ať si klidně prokleje, ale Jungkooka a jeho malé dítě ne. Je to jeho rodina, kterou musí chránit.

Tady skoncovala veškerá vtipnost.

„Stráže! Do žaláře! Hned,“ potemněly mu oči a na svůj důkaz s tím, že to myslí naprosto vážně, vytáhl dlouhý stříbrný meč. Všichni sledovali jeho smrtelný výraz a ti nejmenší se div nerozplakali, jak nepříjemné to bylo vidět jej takto. I tomu drzému se zadrhl dech.

Vyšlechtění koně přijeli před bránu a mohutní muži vzali drzého měšťana, který div stále nepokřikoval různé výhružky, které mu nebyly nic platné. Pro jistotu mu zacpali pusu a surově odvezli pryč na místo, kde by se měl za svůj čin poučit. Po chvilce ticha, kdy nikdo nic nenamítal, se rozhodl aspoň trošku smilovat i přes to, že mu bylo jedno kdo hladoví a jak moc mají potrhané oděvy.

„Dobrá tedy, kousky jídla dostanete, oděvy si ušijete z obyčejné látky, které krejčí ušijí. Toto jsou má poslední slova. Teď odejděte, všichni,“ zavrčel.

„Mami,“ zatahala malá dívka před branami mdlé šaty své matky, aby si tak vyžádala její.pozornost.

„Hm?“ sledovala situaci a dívce nevěnovala tolik pozornosti.

„Chtěla bych dát princi ten obrázek.“

„Tak se prorvi mezi lidi a vhoď to tam.“

„Chci, aby si mne všimnul,“ pofňukla. K Taehyungovi vzhlížela s respektem a předat mu tento dar byl její sen.

„Toho nezajímá nějaká chudá měšťanka, jen mu to tam polož,“ toto ji dokázalo naštvat. Sama věděla, že je moc malá a neviditelná, už tak ji snadno přehlíželi i lidé. Byla z toho smutná, ale za zkoušku nic nedá.

Vrhala se přes lidi. Prostor byl velmi těsný a ona se jen ztěží pohybovala. Už jen kousek, pomyslela si. Mezitím stačila několika lidem šlápnout na nohy nebo je nějak jinak nezáměrně udeřit.

Zvládla to. Dostala se přímo před ně. Zblízka vypadal princ ještě nádherněji, až se málem zakuckala.  Svírala v ručce nebohý papír s portrétem jeho a Jungkooka, jak se na sebe sladce usmívají a zamilovaně pokukují. Lepší než od profesionálních malířů to nebylo i tak ale měla obrovský talent na kreslení už odmalička.

Bála se, moc se bála, ale představa že by uchvátila jeho pozornost byla lákavá.

„Princi Taehyungu!“ zakřičela z plna hrdla. Nic. Nesmutnila, zkoušela to dál.

Více kuráže, více sebevědomí.

„Princi Taehyungu!“ slyšela ji i její matka vzadu a nemohla uvěřit co právě slyšela. Taehyung se na ni otočil, div nezkolabovala na místě. Začala radostí pokřikovat a mávat s papírem sem a tam. Nedůvěřivě k ní popojel s koněm. Byla v sedmém nebi.

„Já jen-“ zadrhla se. „Mám tady pro vás a vašeho manžela dárek, takové poděkování, protože vás moc respektuji,“ poklonila se.

~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥