Taehyung on ice - Vkook

125.

Odtáhl jsem se a litoval toho, co jsem právě udělal. Opět jsem se mu poddal... Teď si bude myslet, že se nic nestalo, že na to zapomenu a už nikdy nikam nepůjdu, ale to se mýlí. Začínám mu čím dál tím méně věřit. Chystal jsem se ho za to okřiknout, nemůže mne nechat být o samotě, alespoň chvíli. Miluji ho, ale potřebuji mít čas i na sebe. Také bych to skoro udělal, málem jsem mu to vše vylíčil, kdyby si nekýchnul.

Ono to zní podivně, není nic na tom, když si někdo kýchne, je to přirozené, ale já ho nikdy neslyšel kýchat... A málem jsem spadl z jeho klína, jelikož jsem se moc lekl. Panebože, kýchá tak hlasitě, až jsem si musel zavřít oči, jak moc jsem se toho lekl. Kýchnul asi třikrát po sobě, poté se z toho vzpamatovával a já na něj vykuleně koukal.

„Ah... Promiň.“ popotáhl a přítáhl si mne za pas blíže. Nebyl jsem daleko od toho, abych z něj spadl.

„Já nevěděl, že tak hlasitě kýcháš.“ pozvedl jsem jedno obočí. Jen se uchechtl. Fajn, hezky mi tady dokýchal, teď už se můžu vrátit k tomu, co jsem chtěl říci.

„Ale nemysli si, že ti na tu lež jen tak zapomenu. Zbytečně jsi mi dělal falešné naděje, jen abych s tebou mohl být za dobře. Jestli neumíš dodržet slib, tak si asi n-nerozumíme tolik, jak jsme si mysleli,“ zakoktal jsem se a měl trošku na krajíčku. Vždy jsem si myslel, jak jsme oba dva společně bezchybní, aniž bychom se více znali předtím, teda až na naše dětství. Ale nic není perfektní, ani my dva. Naštěstí se mi podařilo zadržet slzy.

„To neříkej, je to má chyba. Vždyť víš, že se o tebe bojím,“ povzdychl.

„Vždyť máš všude stráže.“ Nevěděl, co na to odpovědět. Uvědomoval si, že je má, že jsou všude, ale nevěřil jim, mohli by selhat. To by mohl i Taehyung, jenže má ke mne city a tím má větší pud zachránit mne. To stráže nemají. I kdyby byli o hlavu kratší, chybí jim pud sebezáchovy. Jediné na co se tedy zmohl, bylo jemné obejmutí. Bál se, jak na to zareaguji, obejmul mne nejistě, já se však natiskl více. Neodpustil jsem mu, ale mám právo se s ním mazlit a cítit se bezpečně.

K večeru jsem se postaral o Taehyuna. Umytý a najedený poté seděl v naší posteli, ovinutý peřinami, jelikož to byla jeho zábava... Zničit všechnu snahu, aby byla ta postel ustlaná. Když si to tak uvědomuji, vůbec nejsme striktní. Mazlíme se s ním, necháváme ho ať nám chodí do postele, děláme s ním blbůstky a hlavně se o něj nestarají tolik chůvy. A mne to nevadí, vyhovuje mi to. S Taehyungem to však vypadalo špatně. Pořád kýchal a popotahoval.

„Mám pocit, že jsi nemocný,“ zamračil jsem se nad tím, co jsem řekl. Tae jen pokroutil hlavou v nesouhlas.

„Ale ano, jsi. Od zítřka žádné povinnosti! Budeš ležet, nejspíš máš rýmičku,“ zahihňal jsem se. Vím, jak to vždy muži prožívají, snad nebude Taehyung tolik citlivý. V této době to může být nebezpečné, jedině my máme štěstí, že máme zásoby medicín, které alespoň trošku zabírají. Bez jeho protesty jsem ho šťouchal do zad, aby si šel lehnout. Sice ho dokáži uzvednout, ale i tak je silnější než já, proto jsem zvolil tak provokativní způsob.

Ihned jsem povytahoval všelijaké léky a tekutiny, aby se mu udělalo lépe. Vypadal nemocně, jeho oči byly unavené a nos začínal pomalu červenat. Nakapal jsem kousek tekutiny na lžíci, kterou jsem si vypůjčil z kuchyně a poté si sedl k ležícímu Taemu. Taehyun na něm ležel a vůbec ho nic nezajímalo.

„Budeš si muset sednout,“ pousmál jsem se. Taehyun nespokojeně zamručel, jelikož se musel překulit na druhou stranu postele, aby si mohl Tae sednout. Nastavil jsem mu lžíci před pusu a on se na ni nedůvěřivě koukal.

„Nezabije mne to?“

„Možná tě to otráví,“ prohodil jsem ironicky. Taehyung si tedy po chvilce strčil lžíci do pusy a vypil tu neznámou tekutinu, načež se kysele zatvářil, jak moc odporné to bylo.

~~~~~~~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥