Taehyung on ice - Vkook

128.

„Aaa,“ řekl jsem Taemu dětinsky, když jsem mu podával jeho medicínu. V posledních dnech vypadal, že táhne z posledního a já to jeho kralování budu muset převzít, dokonce jsem se zhrozil, že se budu muset vdát znovu, ale Taehyung ukázal, že ho jen tak nějaká nemoc nezabije. Taehyun se od té doby vždy držel při něj a dokazoval nám oběma, že je maminka sice skvělá, ale tatínek ještě lepší. Vždy zázračně zapojil své dětské přemýšlení a se silou se vyhrabal na naší velkou postel, kde se mu pravděpodobně líbilo více, než v jeho kolébce.

„Aaa!“ zopakoval po mne a natahoval se k medicíně svýma malýma ručkama. Já ale s úsměvem pokroutil hlavou a dal lék Taemu, který byl pobaven vždy, když po mne Taehyun něco zopakoval. Začal vyvíjet svou ďábelskou povahu více a více, až ho i chůvy měly dost. Přece jen, dávat jim tajně přesnídávku do vlasů když se nedívají je trošku moc.

„Už za dva dny pojedeme,“ usmál se na Taehyuna Tae a přitáhl si ho k sobě blíže.

„Ty to myslíš vážně?“ pozdvihl jsem obočí „nerad bych, aby jsi onemocněl znovu. To, že už se uzdravuješ neznamená, že to nadobro zmizelo.“

„Všichni nás tam očekávají, takže nejspíše nemáme na výběr. Navíc, já se chci na chvilku zbavit povinností.“ Znuděně se protáhl. Do dneška jsem se nikdy nedozvěděl, co všechno ty povinnosti obsahují. Nejspíše nejsem dostatečně zvědav a zaujat těmi dlouhými spisy. Na jeho poznámku jsem neodpověděl a zavřel lahvičku medicíny. Taehyung nebyl ten typ, který by mi rozkazoval jen proto, že místo kralování vychovávám děti. A co na něm tak pozoruji, nerad uznává, že muži jsou v manželství něco více než ženy. Na tuto dobu docela překvapivé. Byl jsem mírně znepokojen tím, že chce opravdu jet, k tomu všemu za dva dny. Nebyl nemocen natolik, aby mi tady umřel, přece jen, už měl slabou rýmičku, medicína nejspíše zabrala. Avšak to nebyli znamení, že se to vytratí úplně. Naopak, pokud někam pojedeme, může se to zhoršit. Možná jsem se o něj bál, možná trošku více a možná určitě hodně. Čekám, kdy se dožiji toho stádia, kdy si z něj budu dělat nevinné vtípky o tom, aby konečně umřel. Snad jen doufám, že jsem se do toho ještě nedostal.

Často se mi honí myšlenky, co vše se v tom pro mne kdysi mírumilovném městě od mé poslední nevítané návštěvy odehrálo. Změnilo se tam snad něco? Řekl bych, že až na nově natřené stěny na mé neustupující požadavky asi ne. Lidé musí být stejní. Nemocní. Zázrak toho, že by je něco nebo někdo vyléčil zdaleka neočekávám. Taehyung totiž není tak výjimečný panovník, aby s tím něco začal dělat. To však nemění nic na tom, že přes to všechno slouží zemi dobře. Občas se mi omíjí hlavou, co by dělal, kdybych mu řekl o těch knihách. Stále mám štěstí, že našel jen deník. Jen deník to asi úplně není, koneckonců nejhezčí věci jsem tam o něj nepsal a on si to přede mnou ještě s úšklebkem pročítal, čímž mi dával jeho pobavené reakce přímo pod nos. Jak by reagoval, kdybych pravil, že by se zapsal do historie za výléčení vážné nemoci? Taehyung přece miluje pozornost, miluje ten pocit, když si připadá nad chudými lidmi cenný, narozdíl od nich. Je to od něj sobecké, uznávám, ale copak jsme to každý někdy nezažili? Pocit, kdy si připadáme jako něco více, s pohrdáním nad ostatními.

Bohužel je to jen pocit. Nebo snad bohudík.

~~~~~~~~~~~~
Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

*Tleská sama sobě* No nee, já tu kapitolu, která mi tady leží asi dva měsíce opravdu dopsala? Je to velký nezvyk, znovu psát tuto knihu, ačkoliv to asi zas tak dlouhá doba nebyla. Jsem upřímně zvědavá, kolik z vás mi tady ještě zůstalo. Každopádně doufám, že teď se to zlepší. Tuto knihu a obsažené scénky v ní asi nepřepíšu i když to mám každým dnem chuť udělat, ale i tak se do toho pokusím zase něco připlést. No, já se srdečně omlouvám za moji dlouhou pauzu s Toi, snad mi to odpustíte. Doufám, že jste si užili Vánoce a nový rok. ❤

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥