Taehyung on ice - Vkook

34.

Čas utekl jako voda a dnes byl den, kdy jsme jeli navštívit mé rodiče. Už od rána jsem samou radostí, že konečně nebudu ležet v posteli pobíhal sem a tam, samozřejmě pomalu, aby mne Tae neokřikl. Zabalil jsem si pár věcí pro případ nouze, protože cesta nebude nejkratší. Jsem zvědav jak na dalšího člena do naší veliké rodiny budou reagovat. Jin si možná neodpustí nevhodnou nebo posměšnou poznámku, Namjoon nám to bude jistě přát, to samé můj otec. A matka? Jsem si jist, že bude radostí bez sebe, protože ona a vnoučata, to je tedy něco. Hyo určitě přidá své chytré argumenty a Jimin nejspíše nic neřekne.

„Máš všechno?“ Zlatý kočár s těmi nejvzácnějšími tažnými koňmi už byl před naším zámkem společně s kočím.

„Snad ano,“ naložili nám všechna zavazadla dozadu a my vstoupili do kočáru s koženými sedačkami. Zavřeli za námi a ozval se zvuk koňského zařehtání. Vyjeli jsme. Tae seděl vedle mne a já zaujatě hleděl na krajinu. Zatím to byly samé kamenité cesty, které drncaly a po obvodu se táhly jehličnaté stromy.

Netrpělivě jsem posedával a čekal až budeme projíždět městem. Uvidím jak to tam vypadá, sic né tak jako kdybych šel po svých, ale tohle mi musí stačit. Nikdy by mne tam nepustil samotného. Lesy začaly pomalu končit a objevily se první domky, kupodivu zcela v dobrém stavu se zasněženými střechami.  Avšak vypadaly prázdně, jako kdyby tam nikdo nežil. Domků začalo přibývat, vypadaly všechny stejně. Proč nejsou barevné?

„Proč je to tu vše bílé?“ Nedalo mi to.

„Lidé nemají čas se zabývat věcmi jako například tím, proč je to tady bílé. Zkrátka, je jim to jedno,“ chladně se zadíval ven.

„Ti jsou ale divní, jsem si jist, že dětem to musí vadit určitě.“

„Myslím, že ani děti na takové věci nepomýšlejí,“ konstatoval.

„Ale pročpak ne? Vidíš jim do hlavy?“

„I jeden jediný pohled od nich ti dokáže nahnat strach, to o všem vypovídá. Drž se dál a nedívej se na ně moc dlouho.“

„Mně by taky nebylo nejlépe, kdybych měl vše bílé,“ zamumlal jsem pod nosem.

První lidé. Poskočilo mi srdce. Pro změnu všichni v šedém. Do tváře jsem jim neviděl, spíše se na ně nezastihl pořádně kouknout. Proč nemávají? Proč nevítají? Všechno je tady moc divné. Další lidé, pro změnu v černém. Ti si nás už ale všimli a tak pootočili hlavu na stranu. Úsměvy bez tváře. Nebylo to strašidelné, vůbec ne. Hrála v tom zoufalost překrývaná bezcitným pohledem, který se jim tak tak dařil udržovat. Zamával jsem na ně. Žádná odezva. Vypadali že moc dobře ví, kdo jsem, přestože já o tomto velikém městě nevěděl nic.

„Nečekej že ti odpoví zpět,“ muž v černém s hučkou stojící venku sundal svou čepici a položil ji na břicho.

„Ale tento si právě kvůli nám sundal svou hučku!“ Vyjekl jsem překvapením.

„Skláněl hold koním, nikoliv nám.“

„A proč né nám?“

„Mají strach, možná určitý odpor vůči nám,“ Kam jsem se to vlastně dostal. Toto je moc zkažená pohádka. Doslova jako by tady byli všichni z opuštěného kmene, aniž by znali někoho dalšího než občany.

„Jak jim můžeme pomoci?“

„Pomoci?“ Zopakoval po mne. Přikývl jsem.

„Spíš bys je vyděsil, než se jim snažil pomoct, jsou jako plachá zvířata.“

Prosím, ať už jsme v mém bývalém domově. Opakoval jsem si stále v hlavě.

~~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby. 

Napadlo mě, že bych vám ukázala, jak si Hyo představuji já, naopak zase bych vám poškodila vaši fantazii, což nechci, protože každý ji máme jedinečnou a představujeme si něco jiného. Takže je to čistě na vás, protože už mi tam pár měsíců leží v galerii jistý  portrét, jisté dívky, která vypadá přesně jako ona. Bohužel nevím v kterém století byl portrét kreslen ani jak se holčička na něm jmenuje. :')

Luv ya all (♥ω♥*)