Taehyung on ice - Vkook

136.

Ten den jsem usoudil, že to Taehyungova chyba nebyla. Jeho rodiče mu dali pocit, že je to v pořádku. I tak se to neobešlo bez mých malých poznámek, že ve vyšším věku musel uznat, že jeho otec svatoušek nebyl a proč by těm lžím vlastně věřil, když měl svůj rozum. Vše z toho byla však pro tento den už jen historie.

„Našel se lék!“ již od rána se tato zpráva pokřikovala po celém zámku, když jsem se stále ocitával v říši snů, natisknutý na Taehyunga. Taehyun mi chyběl. Tajně jsem se před spánkem vykradl někam, kde budu sám a poté se tiše vyplakal. Dnes to ale možná nebudu muset dělat, jelikož se našel lék? Co prosím...

„Co prosím?!“ hbitě jsem odtrhl můj mozek ze snění, až se mi objevily hvězdičky před očima. Doslova jsem přes sebe hodil jen svetr, aby mi nešlo vidět oblečení na spaní a také protože byla na chodbách zima. Taehyung jen tiše zamžoural, přičemž si třel oči. Vyběhl jsem jen v papučích do dlouhých chodeb, přes schody až do salónku, kde se to celé začalo řesit ještě před tím, než jsem se vůbec vzbudil. Služebné málem chytila zástava srdce při pohledu na mé oblečení. Musel jsem si jako pětileté dítě vyslechnout, že jsem velmi nalehko oblečený i když jsem na sobě měl svetr a že před hosty takto vypadat nemohu. Na tak speciální den se může vše. Vědci v místnosti se jen usmáli a neřešili to. Myslím, že já a mé oblečení na noc byla ta poslední věc, co je zajímala.

„Králi, vynalezli jsme medicínu, která by krev v těle mohla zlepšit. Nejspíše ne úplně uzdravit ale-“ řekl postarší muž.

„Beru to. Beru vše, co zlepší situaci.“ muž přikývl.

„Leukémie není přenosná nemoc. Jak by také mohla, když se nachází v krvi. Tím pádem se není nutno strachovat při předávání. Tady - vytvořili jsme prozatím pět malých pilulek ve kterých se nachází medicína pro všechny problémy vašeho království.“ Jungkook se usmíval od ucha k uchu. Teď už jen doufal, že to opravdu pomůže. Alespoň trošku.

~~~~

„Taehyungu, Taehyungu, Taehyungu! Dobré ráno, musíme okamžitě do města!“ vtrhl jsem do pokoje. Dnes jen uháním sám sebe. Rozprostřel jsem záclony, aby se slunce dralo do místnosti a začal s Taem třást, „musíme zachránit Taehyuna!“

„Dnes nemám chuť bojovat,“ ignoroval mne a dal si polštář přes hlavu, aby mne nemusel poslouchat.

„Nikdo bojovat nebude, máme lék! Slyšíš?! Vynalezli ho!“ zpod polštáře vykoukly dvě hnědé, ospalé oči, ve kterých byly otazníčky a zvědavost.

„Povedlo se jim to! Musíme to jet otestovat do města,“ přestal jsem s ním třást a odhodil mu polštář na druhou stranu.

Po půl hodině přemlouvání Taeho a strojení se, jsme konečně vyjeli. Měli jsme kolem sebe velkou armádu stráží, což se mi nelíbilo, jelikož je akorát vyděsíme. Kočár opět drncal a byly slyšet kopyta koní. Ve městě to díky natření domů, které jsem kdysi nařídil, vypadalo veseleji. Ti lidé tady ale moc veselí nebyli. Hlavně z naší přítomnosti. Kočár se po chvilce zastavil a já stisknul Taeho ruku.

Po chvilce jsem se odvážil vystoupit. Pozorovali mne a já je. Šlo vidět, že se mne někteří bojí a někteří by mne s chutí zabili. Nebo možná Taehyunga, který mne tak nějak opatroval.

„Nepřišel jsem vám ublížit. Chci jen udělat dohodu. Dám vám léky za to, že mi vrátíte mého syna,“ jeden ze stráží mi věnoval nádobu s pěti pilulkami. Vesničané se na to s překvapením dívali, jako kdyby to snad byla černá magie, „ten kdo to spolkne, bude vyléčen. Nejdříve chci ale svého syna.“

Nikdo nereagoval, jen se na mne podivně koukali. Proč nikdo nespolupracuje? Svraštil jsem obočí. Slyšel jsem povzdechnutí Taehyunga.

„Tak a dost. Budete krále respektovat. Buď nám vrátíte našeho syna nebo umřete jeden po druhém. Koneckonců tyto léky jsou vaše jediná naděje, takže být vámi bych sehnal pět jedinců a také Taehyuna,“ to už se jim zřejmě vůbec nelíbilo a po chvilce šel slyšet pláč, který se dral přes davy lidí až k nám.

„Taehyune!“ vyjíkl jsem a mým tělem projela eufórie. Převzal jsem si ho od postarší ženy. Vypadal v pořádku, měl přes ušpiněné oblečení přehozenou jakousi starou zástěru. Na jednu stranu jsem měl ve své hlavě záchvaty agrese, na druhou to byla chyba celé Taehyungovy rodiny. Ale proč si to museli vybíjet na mém dítěti?

Nařídili jsme donést vědro z vodou, ze kterého se poté pět jedinců nakažených leukémii napilo a spolklo do hrdla pilulku. S jiskřičkami v očích jsem je pozoroval. Tedy, ne že by to zabralo hned, jen jsme konečně dělali pokroky.

~~~~~~~~~
Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Luv ya all ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥

Už jen několik kapitol <33