Příběh se odehrává v 18. století kdy se urozeného prince Jeona Jungkooka rozhodnou král a královna provdat za neznámého muže.
Jungkook propláče celé dny a noci, jen aby s neznámým nemusel uzavřít manželství, kterého se tak moc obává.
Ale co když n...
Skočil axel. S naprostou přesností a technikou, bez jediného zaváhání. Díval jsem se na něj s otevřenou pusou. Jak? Kdy? Kde? Co je vlastně Kim Taehyung zač a co o něm ještě nevím?
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(Pro představu)
„Promiň Kookie, nechal jsem se unést," namířil si to ke mně co nejrychleji. Vypadal v rozpacích. Jako kdyby mi omylem prozradil jeho velké tajemství.
„Tae... Jak?" Ptal jsem se stále dokola když mě vyzvedl nahoru a očistil mne od všech nečistot na zemi.
„Dlouhá minulost," vzal mě za ruku a snažil se mě odtáhnout na led, vyloženě aby mi to nemusel vysvětlovat.
„Tae, řekni mi to," podíval jsem se mu do očí. „Prosím, musíme si říkat vše," prosil jsem ho svým pohledem.
„Bruslím už od svého útlého dětství, stačí ti to?"
„Bude muset," povzdychl jsem si.
„A teď se pevně chyť mých rukou, kdyby jsi padal tak křič," vstoupil na led.
„Co když někoho vzbudím?"
„Tobě by každý odpustil." Uchechtl se. Chytil jsem obě jeho ruce do těch svých a nejistě šel za ním. Hned jak jsem vstoupil zmocnila se mě panika, strach a nevyvážení rovnováhy.
„Klid, držím tě," dal mi čas na zvyknutí. Stáli jsme tam maličkou chvilku. Já se mu kouknul do očí a on se kouknul do mých, načež jsme se začali oba smát, nevěděli jsme čemu, ale bylo nám to zcela jedno.
Bohužel když se začne člověk smát, může se snadno stát že zapomene na mnoho věcí, včetně udržení se na ledě. I přesto že jsem Taeho držel co nejvíc křečovitě, začal jsem padat dozadu.
„Tae!" Vykřikl jsem na celé kolo, je mi líto všech zvířat a lidí, které jsem vzbudil. Srdečně se omlouvám.
Chystal jsem se pocítit ten studený nával a prudký náraz, po kterém mě bude další dva dny bolet zadnice a celé tělo, to se ale nestalo, protože tu mám svého hrdinu. Kterého by mi mohl závidět každý.
„Jsi lehoučký jako pírko," držel mě do té doby, než se sám ujistil, že to ustojím.
„Dobrá, pojedu čelem k tobě a budu tě držet za obě ruce. Né že se budeš smát," pousmál se.
„Slibuji," křečovitě jsem ho držel.
~~~~~~~~~
Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.
