Taehyung on ice - Vkook

39.

„Taehyung-ssi, kde jsme?“ V polospánku jsem stačil tak tak vnímat, co se děje.

„Už jsme skoro doma, jen spinkej, uložím tě do postele,“ nesl mne v náruči.

„Ne, neuneseš mne,“ mumlal jsem mu do hrudi. Bylo mu jasné že kdyby mne pustil, nejspíše bych spadl, což by bylo rizikové.

„Vždyť jsi lehoučký, co to povídáš,“ došli jsme ke vstupním dveřím a služebnictvo nám otevřelo.

„Musím tě posadit na židli, abych ti sundal kabát,“ upozornil mne a jako porcelánovou panenku posadil. Nedal prostor služebným, nesměli na mne ani sáhnout, tak moc byl majetnický.

Dále už si to nepamatuji, jen jeho vzdálený hrubý hlas a to jak mne pokládá do postele.

Ráno jsem se vzbudil v jeho náruči. Konečně, pomyslil jsem si. Doufám že dnes nebudou žádné zbytečné povinnosti, to je poté velmi nudné, protože nevím co mám sám dělat.

„Dobré ráno,“ obdaroval mne sladkým úsměvem na tváři. Pozdravil jsem ho také. Málokdo by odolal jeho úsměvu, je tak návykový a jeho rozčepýřené vlasy tomu na roztomilosti ještě přidávaly.

„Oh, málem bych zapomněl říct dobré ráno i tomu stvoření,“ natáhl se a dal motýlí polibek na bříško. Lehce to zašimralo, takže jsem se potichoučku zahihňal.

„Copak bys chtěl dnes dělat?“

„Budeme ležet v posteli, mazlit se a povídat si,“ chvilku nad tím přemýšlel, jestli je to vhodný nápad.

„Nevím jestli dokáži ležet v posteli celý den.“

„Tak budeme ležet polovinu dne a potom půjdeme na kluziště, kde mi ukážeš jak škaredě umíš bruslit,“ hravě jsem ho bouchl pěstičkou do ramene.

„Tak škaredě ano?“ Vyhoupl se nade mne, natáhl ke mne ruce a začal lechtat můj krk. Jsem velmi lechtivý člověk, takže při tom dokážu kopat do všeho možného, jen aby to prosím přestalo. Začal jsem se hlasitě smát nad tím pocitem a bránil se nohama i rukama. Různě jsem ho odstrkával, ale nejspíše jsem neměl takovou sílu.

„P-přestaň!“ Chtělo se mi plakat od smíchu.

„Až řekneš, že jsem ten nejlepší bruslař, jakého sis kdy mohl přát,“ šibalsky se usmál a pokračoval.

„Nikdy!“ Vykřikl jsem.

„V tom případě...“ přestal lechtat. „Tě budu muset trápit dál,“ znovu. Už jsem si myslil, že mám vyhráno a ono nic.

Poté to na mne začalo být až moc, takže jsem se rozhodl prohrát, protože jeho to zřejmě nijak neunavilo.

„Dobrá! Jsi ten nejúžasnější, nejkrásnější a nejtalentovanější bruslař, jakého jsem si kdy mohl přát!“ Vykřikl jsem. Konečně mne nesvíral ten tíživý pocit. Zběsile jsem vydýchával.

„No vidíš, jak to hezky jde.“

~~~~~~~
Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Na ask  výjde kapitola zítra. （＾ｖ＾）

Luv ya all. (♥ω♥*)(♥ω♥*)(♥ω♥*)(♥ω♥*)(♥ω♥*)