Taehyung on ice - Vkook

131.

Ten večer se stal v mém životě traumatizujícím. Všichni jsme se skvěle bavili, bylo to ticho před bouří. Pozdě v noci jsme to raději ukončili, jelikož si Taehyun ustlal na mém klíně a měl dávno večerku. Když jsem ho dával do kolébky nevěděl jsem, že ho uvidím až za tak dlouhou dobu. S Taem jsme se na něj ještě chvilku s úšklebkem dívali, dokud jsme sami neusli.

Bylo brzo ráno. Neslyšel jsem žádný pláč, který by mi jasně dával najevo, že je čas snídaně pro Taetaeho. Podivné. Kolébka byla prázdná.

„Tae? Ty jsi řekl služebným, ať si převezmou Taehyuna?" Věděl jsem, že tady celou noc byl, chtěl jsem se snad jen ujistit, že je v pořádku.

„Ne?" Zamžoural a protáhl se.

„Proč tedy není v kolébce?" Smysly mi začaly fungovat už takto časně ráno. Klid Jungkooku, možná že ho zkrátka služebné vzaly... Ale proč by to dělaly. Rozhodl jsem se pro jistotu vstát a dojít za nimi. Mohly mít milion důvodů proč, ale bez našich nařízení ho brát nesměly. Otevřel jsem dveře a šel po stinných chodbách. Dnešek vypadal deštivě. Pokoje od služebných nebyly tak daleko, jelikož jsem tam po pár sekundách dorazil a hlasitě zaklepal. Otevřely téměř hned, pokloňující se mi.

„Vy jste dnes ráno vzaly Taehyuna?" zeptal jsem se s nadějí v hlase jedné služebné.

„Králi, neměli jsme váš rozkaz, tudíž nechápu, proč se mne na tuto otázku ptáte." v očích jí panoval zmatek.

„Jste si jista?" vstoupil jsem do jejich pokoje a očima prohledával každé místo. Postele, skříně, stoly. Nebyl tady.

„Králi, v-vy nevíte kde je?" mé srdce začalo bít silněji a oběh krve se mi zpomalil. Buď si se mnou hraje na schovku, nebo už tady dávno ani není. Bez dalších slov jsem pohotově opustil pokoj služebných a běžel do našeho. Nohy se mi podlamovaly. Taehyung stále dřímal.

„Taehyungu, teď není čas spát! Taehyun tady není," hystericky jsem začal křičet. Panebože, panebože, panebože. Možná se mohl jen zatoulat do pokoje Jina, Jimina, Taeho sourozenců nebo snad Yuty... Tae otevřel jeho hnědé oči a až po několika sekundách mu zřejmě začalo docházet, co se děje.

~~~~~~~

Hodina. Dvě hodiny. Tři hodiny. Nikde není, nikdo ho nenašel, v žádném pokoji se nenachází. Taehyung nechal povolat všechny vojska, která po něm teď pátrají. Mělo mi to dojít hned, je to přeci královské dítě, bylo jisté, že potřeboval větší ochranu, nic z toho by se nestalo kdybych nařídil, aby měl větší opatření. Přemýšlel jsem až moc, ale to bylo jediné, co jsem mohl dělat. Měl jsem chuť křičet, že to je mé dítě a nikdo nemá právo mi ho brát, bylo to však zbytečné. Slané slzy mi tekly po studených tvářích s linoucími vzlyky. Zaregistroval jsem jen utěšující doteky Jina a pohled Yuty, který jsem raději ani nevnímal nebo se o to alespoň pokoušel.

„K-kde je T-Taehyung," pronesl jsem mezi hlasitými vzlyky a v ruce svíral promočený kapesník od slz.

„Králi, jel se podívat  po okolí s ostatními," pravil sluha. Vyčerpaně jsem kývl a tiše doufal, ať ho raději najdou hrát si někde v lese kvůli tomu, že se zabloudil, než ho najít ve spárech cizího člověka. Bál jsem se. Tak moc jsem se bál. Co když už je dávno mrtev?  Všichni okolo mi něco říkali, snad ať si půjdu odpočinout, můj zrak byl však rozmazaný a sluch odmítal přijimat zvukové frekvence. Jak můžu odpočívat, když tady Taehyun není se mnou... Cítil jsem beznaděj. Stráže mi nalhávali, že ho najdou co nejdříve. Dříve než ho snad někdo zahrabe pod zem? Neumí ještě ani pořádně mluvit, při chůzi stále padá, jak je tedy schopen přežít? Proč zrovna já.... Říkal jsem si. Služebné přijímaly mé promočené kapesníky a dávaly my zase čisté, tolik jsem toho probrečel až jsem se sám divil, že si slzy stále našly cestu ven. 

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby. 

Kapitola o ničem, leží mi tady už asi měsíc a já se ji odhodlala dopsat až teď. Nemám vůbec v těchto dnech chuť psát Toi,jelikož mě soft nálada přepadne jednou za půl roku a občas si říkám, co jsem to sakra psala za klišé slaďárny. 

Luv ya all košišty (˘ ³˘) ♥(˘ ³˘) ♥(˘ ³˘) ♥(˘ ³˘) ♥(˘ ³˘) ♥(˘ ³˘) ♥