Taehyung on ice - Vkook

82.

Než jsem se stihl vyplakat úplně, bylo už pozdě večer a místo člověka jsem musel nyní asi připomínat pandu. Kruhy pod očima od pláče byly velmi viditelné pro okolí. Oči jsem měl zarudlé a látkové kapesníčky poházené v nějaké opuštěné místnosti tady na lodi byly naprosto všude kolem mne. Nevěděl jsem, kde se nacházím, jen se to se mnou houpalo, až se chvilkama ozval můj hladový žaludek, jenž od odpoledne nic nejedl. Naštěstí jsem to v sobě vždy s těžkostí zadržel, protože v mé blízkosti nebylo nic, do kterého bych tu nadílku mohl hodit. Ani jsem nevěděl, co bych měl vyzvracet. Měl jsem prázdno jak v žaludku tak v celém nitru. A když mě našly nějaké dámy, jak se tu jen tak povaluji, odvedly mne do pokoje, kam se mi tedy obzvláště nechtělo, proto jsem se vzpíral. Byly to ženy, jistěže měly málo síly, ale vystačily si se mnou. Styď se Jungkooku. Jen mne tam jako odpad hodily a zavřely dveře. Tady jde vidět, že se stejně všichni bojí Taehyunga, protože nemá problém kohokoliv poslat na popravu i za hrubější zacházení se mnou. Tím pádem by měl popravit nejspíše sám sebe...

A když mne tam nechaly, seděl jsem na studené zemi a přemýšlel o všech nesmyslech na této planetě. Taehyung spal otočený zády ke mne a tišše oddychoval. Teď vypadal z dálky jako andílek. Vůbec se mi za ním nechtělo, ale sedět na houpající zemi a vyzvracet sliny asi také nebyl nejlepší nápad. Zvedl jsem se, aby se neozvala ta hnusně vrzající podlaha a já nevzbudil ty dva. V obou případech by to dopadlo špatně, Taehyun by se rozbrečel a Taehyung by po mne házel naštvané výrazy. Šťastná rodinka. Vždy jsem přimhouřil oči, když jsem vydal nepatrný zvuk a rychle zalezl pod peřinu v mysli říkajíc, co jsem to právě teď udělal. Zaprvé, bylo to až nápadné, zadruhé, nepřevlékl jsem se a nevzal si aspoň ten přiblbý župan.

Snažil jsem se pro něj natáhnout z postele, nebyl zas tak daleko, ale málem jsem skončil na zemi. Lepší tedy bylo, když jsem opět vstal, co nejrychleji se vysvlékl a vzal ten huňatý župan. Všichni spali, oddychl jsem si.

Ležel jsem na samotném okraji mé postele, zády k němu. Opravdu jsme vypadali velmi rozhádaně, jenže kdykoliv jsem chtěl zamhouřit oči, nešlo to. Slzy se totiž draly na povrch velmi rychle. Stále jsem jich měl plno. Dokonce jedna stekla s hlasitým vzlykem po mé tváři. Hned co jsem si to uvědomil, dal jsem si ruku před pusu a zpytoval své svědomí, jak moc jsem to teď podělal. Ono to šlo totiž až moc slyšet. Taehyung se zavrtěl, byl můj konec, udusí mne.

„Jungkooku?“ jeho rozespalý hrubý hlas se prodral pokojem. Snažil jsem hrát, že spím, ale další vzlyk se ze mne vydral. Zjistil, že je něco v nepořádku a tak se otočil směrem ke mne. „Ty pláčeš?“ odhrnul mi prameny vlasů z očí. Udělal bolestivý pohled, když viděl mé zarudlé kruhy. Sice jsem ho v tu chvíli nenáviděl za to, co všechno udělal, ale potřeboval jsem útěchu. Proto jsem se k němu s dalším vzlykáním otočil a zahrabal svůj obličej do jeho hrudi.

”J-já to takhle nechci,“ vzlyk. Na to mi nic neodpověděl a já si jen pamatuji, já jsem se klepal a tišše se uklidňoval. Pláč ustával a vzlyky také.

~~~~~~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Poslední dobou tam furt všichni brečí, hihi. (•  ̫•)

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥