Taehyung on ice - Vkook

105.

Já se o chvíli začal kupodivu bavit s nimi a má energie začala stoupat nahoru. Všichni mne brali jako chudého měšťana díky plášti, který zakryl všechno. Bylo jim sice trošku divné, že mám na sobě boty, ale nakonec to neřešili. Zpívali vesele dál, neřešili, že brzy můžou umřít na nějakou zákeřnou nemoc, nešlo to na nich ani poznat. Po chvilce jsem se však unavil a sedl si k jednomu menšímu domu. Nenapadalo mne, že bych se měl vrátit co nejrychleji tam, kam patřím, užíval jsem si tu chvíli bez starostí. Potichu jsem oddychoval a s úsměvem je pozoroval. Nejsou takoví, jak je Taehyung popisoval, jsou přátelští a zabít mne nechtějí. Když jsem si poklidně seděl, přidala se ke mne jedna mladá dívka, mohlo jí být tak šestnáct, bílé šaty, upletený cop a bosé nohy.

„Proč se tady neslaví častěji? započal jsem konverzaci. Oplatila mi podivuhodný pohled.

„Král by nás popravil,“ špitla. Trošku mne to zaskočilo.

„Jsem si jist, že ne.“ Odfrkla si, jako kdybych právě řekl něco nesmysluplného.

„Tak to jste tady asi nebyl, když to s námi udělal jeho otec,“ sklopila pohled dolů, „je zřejmé, že o té rodině nic nevíte,“ chtěla vstát a odejít, než si mne naposledy prohlédla, všímajíc si na mne něčeho podivuhodného, konkrétně mé ruky. Zorničky se jí zúžily. Začala couvat dále ode mne a cosi mumlat, sevřelo se mi hrdlo, vycítil jsem nemalý problém.

„Král! Je to král!“ křičela na celé kolo dramaticky. Všichni na mne upoutali pozornost, ve tvářích měli pohledy, jako by mne chtěli zabít. Nemotorně jsem couval dozadu a chlácholil je svými klidnými slovy.

„Nemám v plánu vám ublížit,“ couval jsem dále od nich. Bylo ticho, nikdo nepromluvil ani slovo, oplácel jsem jim oční kontakt. Měl jsem nahnáno, nebrali má slova vážně, zhoršovalo se to, ohnali se po mne s loučemi, až mi málem začal hořet plášť. Snažili se mi ublížit a já před nimi utíkal, jak nejrychleji jsem mohl. Nadávali mi, bili mne, nestačil jsem utéct, byly moc rychlí, snažili se mne snad i zapálit. Panebože, panebože, panebože.

„Prosím!“ vzlykal jsem a má smrt byla před očima. Věděl jsem, že teď už mne nikdo nezachrání, nýbrž roztrhá na kousky. Zanechal jsem po sobě vůbec něco? Plačícího manžela na mém pohřbu, syna, kterého drží v náručí a neví, co se děje, kam vlastně zmizela maminka, povinnosti, rodinu, přátelé, vzpomínky, nevyléčenou nemoc...

Nebo možná ne?

Umřu?

Tak mladý...

Celý život před sebou.

Nestihl ani vychovat svého prvorozeného syna.

Dát útěchu po zbytek života manželi.

Přivést na svět další šlechtice, promítal jsem si v hlavě.

Mezitím se Taehyung přiřítil do města na svém ušlechtilém koni společně se stráži a když uviděl koho tam neúprosně mučí, málem se mu zastavilo srdce.

„Zabte je!“ křičel na stráže, kteří se řítili k spodině za zvuku dunících kopyt co nejrychleji, aby je mohli zabít svými meči, přesně tak, jak Taehyung přikázal. Ten sám málem spadl z koně, jelikož z něj sesedal. V tuto chvíli mu to bylo jedno. Přiběhl k vřískajícímu Jungkookovi, přičemž stihl některé pobodat mečem tak, jak to plánoval. Skončil také s pár ranami, ale nebylo to tak strašné. Když se situace více uklidnila a lidé z města ztratili síly, posadil ho na koně. Byl při vědomí, nekrvácel tolik závažně, ale ošetřit se to musí co nejrychleji. Nemusel Kookovi ani říkat, aby se ho chytil kolem pasu, udělal to sám od sebe. Tae pobídl koně a vší rychlostí se rozjel k domovu. Někteří ještě stále bojovali, někteří jeli s nimi. Jungkook plakal, tvář zabořujíc do Taeho pláště. Křečovitě se ho držel, už ho nechtěl nikdy pustit a ani se od něj hnout na krok, zpytoval své svědomí.

Co to proboha udělal... Říkal si Taehyung ve své mysli.

~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥