Fake love

Od pravdy se utéct nedá.

Došlo mi to, když jsem viděl jedno video, kde Tae tančí a já si všimnul sám sebe, jak na něho fascinovaně zírám...
Bože, říkal jsem si, vážně na něj běžně takhle zírám?
A od té doby už to šlo rychle...
Čím dál častěji jsem přistihnul sám sebe, jak se na něj dívám, najednou jsem byl jako chycený v jeho gestech, v pohybech... V jeho očích a úsměvu.
Najednou jsem se na něj podíval jinak a od té doby, jsem se už nikdy nepřestal dívat.
Něco, co bylo původně dobře promyšlený marketingový krok, se pro mě stalo něčím, na co jsem se těšil...
Ano, bylo to jen divadlo, jen show, ale na ty kratičké okamžiky, kdy jsme dávali publiku to, co po nás chtělo, jsem si mohl namlouvat, že je to doopravdy, že to ani jeden z nás nehraje. Samozřejmě, uvědomuji si, jak zoufalé to je, jak trapné a ponižující by to pro mě mělo být, ale každý se přece snaží, aby byl šťastný, alespoň povrchně, nebo ne?
A já v těch chvílích, kdy jsem namlouval sám sobě, že ty jeho pohledy a doteky jsou opravdové, skutečně šťastný byl, jen ty návraty do reality byly čím dál těžší a já věděl, že jednou dojdu do bodu, kdy už se nedokážu vrátit zpět...

Tae seděl v křesle a velice zaujatě něco sledoval na svém mobilu. Přihlouple se u toho usmíval, tím svým nevinným způsobem a mě to lezlo neskutečně na nervy...
V hlavě mi proběhlo asi tisíc žárlivých scénářů na téma: S kým si sakra píše? Na koho se dívá? Je to ta holka, co s ní nedávno do noci volal přes skype? Nebo někdo jiný?
Proč mi sakra neřekne, ať se jdu dívat s ním, pokud se kouká na nějaký stupidní video na YouTube? Vždycky mě přece vyloženě otravuje s každým podle něho vtipným videem...
,,Co tam máš tak zajímavýho?"
Zavolal na něj Suga, přisedl si k němu na opěradlo křesla a mě tím vytrhnul z mého vytváření konspiračních teorií.
Tae se na něj podíval a nervózně sklopil mobil tak, aby Yoongi neviděl, na co se díval...
Rozpačitě zamrkal a odpověděl:
,,Ale nic..."
Samozřejmě, zachytil můj zmatený pohled, přivřel oči, jako by se soustředil, jako by se snažil mě analyzovat a přijít na to, co si myslím, pak jen zakroutil hlavou v nesouhlasném gestu.
Otočil se na Sugu a začal se s ním bavit o něčem, co jsem nebyl schopný vnímat.
Najednou se mě zmocnil vztek, nevím ani proč nebo na koho, asi na něho, za ty jeho pitomé pohledy, za ten pitomý úsměv a jeho stupidní, dokonalý účes, i když se válel doma celý den a jeho vlasy se opravdu nedaly nazvat slovem účes...
Štvalo mě všechno, i Yoongi, který u něho seděl až moc blízko a Tae mu věnoval pozornost, kterou jsem tak zoufale chtěl já. Chtělo se mi křičet, něco jako: Jsem tady! Můžeš si mě laskavě všímat!?
Všechno na mě tady padá, musím pryč, vyčistit si hlavu, nevidět ho...
Musím vypadnout, nebo udělám něco, čeho budu litovat...
Beze slova, jsem se zvedl, sebral svoji bundu hozenou přes pohovku.
Okey, možná jsem to udělal až moc dramaticky, ve snaze upoutat tu jeho zatracenou pozornost, ještě jsem stihl zachytit jejich zmatené pohledy, ještě jsem zvládl v chodbě vrazit do Jimina, který zrovna byl na cestě do obýváku, ale ani jsem nezvednul hlavu, nemohl jsem, pálili mě oči, jak se mi do nich hrnuli slzy...
Mám bohužel ten ponižující zlozvyk, brečet vzteky...

Vyšel jsem do deštivé noci, lidé mě míjeli bez povšimnutí, každý v tuhle noční dobu měl hlavu svých vlastních myšlenek, problému a strachů, nikdo se nepozastavil nad klukem v kapuci, brouzdajícím ulicemi Soulu.
Teď jsem byl jen jedna tmavá postava z mnoha, žádný Kookie, žádná známa osobnost, byl jsem jen jeden z davu, s hlavou plnou problémů a zmatků...
Nepřemýšlel jsem nad tím kam jdu, prostě jsem jen šel.
Neony věcně živého města zářiliy na každém rohu a to jsem nechtěl, chtěl jsem klidné místo, bez světel, bez lidí, bez toho věčného hluku, troubení aut a všech rušivých elementů.
Procházel jsem kolem autobusové zastávky, kde právě zastavoval autobus, bylo mi nějak jedno kam jede, prostě jsem do něj nastoupil a doufal, že mě odveze někam daleko, někam, kde zapomenu na okolní svět a doufám, že i ten svět zapomene na mě...
Dojel jsem až na konečnou zastávku, bylo to mimo město, mimo světla i ruch. Přímo naproti zastávce byla benzínka a mě napadlo, že bych si mohl koupit něco, co mi mohlo pomoct zapomenout trochu rychleji.
O pár minut později, jsem odcházel s vodkou a krabičkou cigaret.
Kam jít? Pryč od světla...
Dal jsem se nahoru do kopce a světla města pomalu mizela v dálce pode mnou.
Došel jsem na kopec, asi to má být nějaká vyhlídka, možná, je to místo, kam jezdí zamilované páry, věřím tomu, že se správnou osobou vedle mě, by tohle místo mohlo být dokonalé, musel jsem se v duchu smát sám sobě...
Osamělá lavička, pod smutně skloněným stromem, celý Soul pode mnou, zářící, hlučný...
Pulsující město, které nikdy nespí...
Posadil jsem se a napil se... Pak znova a znova... A najednou jsem cítil, jak moje mysl odplouvá někam pryč, konečně jsem se uvolnil, zhluboka jsem se nadechnul, zaklonil hlavu a nechal déšť , aby mi padal do tváře, dýchal jsem, byl jsem volný a tak příjemně otupělý...
Ale z klidného rozjímání, mě probral nepříjemný zvuk, byl to můj mobil.
Vytáhl jsem ho z kapsy a podíval se na displej...
Namjoon....
To ne... Řekl jsem si klidně s úsměvem na tváři a odmítl příchozí hovor.
Usmíval jsem se a nechal déšť, aby smyl všechny moje myšlenky.
Znovu se ozval telefon, tentokrát to byla sms...