Fake love

Golden maknae

Když jsem vešel do pokoje, čekalo mě zklamání...
Nikdo tam už nebyl...
Byl pryč, nestál jsem mu ani za to, aby na mě počkal pár minut.
S velice pochmurnou náladou, jsem se vydal na největší pokoj, kde už byli i všichni ostatní.
,,No konečně!"
Zavolal Jin, když jsem vešel do dveří.
,,Dobré ráno Jine hyungu, omlouvám se, v noci jsem špatně spal."
,,Vždcky máš problém usnout první noc Jungkookie."
Poznamenal Jin chápavě.
Jin je jako naše máma.
Zní to divně, ale je to tak.
Svoje rodiny vidíme zřídka a všem nám chybí taková ta mateřská péče.
No a tohohle úkolu se už od začátku ujal Jin.
Nikdo ho nikdy nežádal, je to pro něj přirozené, starat se o nás.
Vaří nám, učí se s námi, protože i přes všechnu tu slávu, focení, natáčení a turné, se stále snažíme vzdělávat a musíme stíhat při tom všem i školu.
Když jsme nemocní, je to Jin, kdo je u nás, kdo se o nás stará.
Můj pohled padl na hlavní důvod mých problémů, který se spokojeně válel na gauči, s Jiminem sedícím na opěradle.
Taehyung vypadal naprosto v pohodě, Jimin vypadl spokojeně a mě se chtělo praštit je oba.
,,Vypadáš o hodně líp Jungkookie."
Poznamenal Hobi.
,,O čem to mluvíš? Stalo se něco?"
Zeptal se ho hned Joonie.
,,Když jsem přišel do pokoje, Kookie vypadal hrozně."
,,Aha...? Co se stalo Jungkooku?"
,,Nic Joonie hyungu, jen jsem nemohl usnout." Odpověděl jsem s hraným úsměvem.
,,No, třeba to bude tím na jakém pokoji spíš..." Ozval se Jimin, stále sedící na opěradle vedle Taeho.
Joonie se podíval na něho a pak na mě, samozřejmě čekal vysvětlení.
,,Nemyslím si, že bych na kterémkoli pokoji usnul líp..."
Snažil jsem se znít jako že jsem úplně v klidu, ale byl jsem někde mezi záchvatem vzteku a paniky.
,,Možná, ale prostě si myslím, že nikdo z nás mladších, by neměl být na pokoji bez někoho staršího."
,,Vážně? A já myslím, že plácáš kraviny..."
Okey, vztek zvítězil nad panikou.
Všichni na mě zírali a já a Jimin jsme si měřili jeden druhého vzdorovitým pohledem.
,,Ne, myslím, že Chim má pravdu..."
Prolomil Tae ticho.
Jen jsem na něj zíral a pálili mě oči...
Oh bože prosím, ať tady nezačnu brečet jako hloupé děcko...
,,Chci tím říct, že Jungkook je golden maknae, potřebuje možná ještě trochu dohled a já nejsem o  moc starší než on, tak že na to fakt nejsem nejvhodnější."
,,Nepotřebuju dohled, nejsem dítě, jen jsem v noci nemohl spát, to ze mě ještě nedělá někoho, kdo potřebuje hlídat!"
,,Hej! Okamžitě se uklidněte, všichni tři!"
Křikl po nás Yoongi, kterému evidentně došla trpělivost.
,,Yoongi ale já..."
,,Yoongi hyung, to za prvé..."
Utnul mě hned Suga a pokračoval:
,,Za druhé, nedávám vám prostor k diskuzím, řekl jsem, aby jste se uklidnili. Máme před velkým koncertem, nemůžeme si dovolit, aby jste se tady hádali a nespolupracovali jako team. Pokud má někdo problém se svým pokojem, nebo s tím, s kým ho sdílí, tak ať to řekne hned a narovinu, ale nechci tu vidět, že se někdo, Jimine, bude plést do něčeho, co se jeho konkrétně netýká. Taehyungu, nikdo tě nežádá, abys dohlížel na spánkový režim svého spolubydlícího, nemyslím, že je Jungkook idiot a rozhodně je už dost starý na to, aby si tyhle věci pohlídal sám. Tak že, máte vy dva konkrétně problém s tím, že bydlíte spolu?"
Wow... Tohle byl asi nejdelší proslov Yoongiho, co jsem slyšel za posledního půl roku...
Díval se na mě a na Taeho, Jimin se díval dolů a byl rudý ve tvářích...
I já se díval na Taeho, čekal jsem co řekne.
On se zhluboka nadechnul, střelil po mě pohledem a pak nakonec poraženě odpověděl:
,,Ne... Yoongi hyungu, omlouvám se..."
,,Okey Tae, nic se nestalo. A ty Jungkookie?"
,,Ne..."
Odpověděl jsem tiše, sledujíc špičky svých bot.
,,Fajn, tak že jsem rád, že si rozumíme a teď už by jsme se mohli začít věnovat pracovním záležitostem."
Ukončil celé téma Yoongi a slova se ujal Joonie.
Plácal něco o teamovém duchu, o dosažení vyšších cílů...
Neposlouchal jsem ho...
Bylo mi to jedno...

Naše přesuny kamkoli bývají velice hektické, chaos vládne všude kolem nás a organizace rovná se nule.
Nebylo tomu jinak ani tentokrát.
Tae se někam ztratil, starší kluci se valili po schodech jako lavina a já skončil ve výtahu s tím idiotem Jiminem.
Dveře se zavřeli a výtah se žalostně pomalu rozjel.
Atmosféra kolem nás by se dala krájet a ten jeho pitomý, výsměšný obličej mě neskonale vytáčel.
Prostě bych to nebyl já, abych mu neřekl alespoň něco...
,,Myslím, že už to trochu přeháníš Jimine..."
,,Jsem starší než ty, měl bys mi říkat..."
,,Tobě nebudu říkat hyung ani kdybys byl o sto let starší Mochi!"
Přerušil jsem ho dřív, než stihl dokončit větu.
Dívali jsme se jeden na druhého, v nás obou viditelně vřel vztek.
Jimin najednou vyměkl, jeho výraz se změnil.
Položil mi ruku na rameno.
,,Jungkooku podívej, nerozumíš tomu, já..."
,,Bože, nesahej na mě a nehraj si tu na dobráka, já ho včera viděl, když se vrátil z toho přátelského pokecu s tebou!"
Setřásl jsem hrubě jeho ruku a než stačil zareagovat, dveře se otevřeli.
Stáli tam kluci a Tae s nimi.
Všichni se dost zarazili při pohledu na nás, to napětí bylo evidentní.
Tae se zkoumavě díval na Jimina a pak jeho pohled padl na mě, což bylo mimochodem po druhé, co mi věnoval pozornost od doby, co jsme opustil náš pokoj.
,,Ehm... Můžeme jet?"
Zeptal se Jin.
,,Samozřejmě..."
Odseknul jsem a protlačil se skrze kluky k východu z hotelu.

Bylo mi srdečně jedno, kam jedeme, nebo co budeme dělat.
Seděl jsem s Jinem úplně vzadu a nacpal si do uší sluchátka, abych nemusel posluchat jejich stupidní rozhovory o pro mě naprosto bezvýznamném koncertu.
Myslím, že si Jin ke mě sedl úmyslně.
Asi po dvou minutách jízdy mi opatrně zaklepal na rameno.
Neochotně jsem vytáhl sluchátka z uší na znamení, že mu věnuji pozornost.
,,Ty Kookie..."
Začal opatrně...
,,Hm?"
,,Vím, že se s tebou něco děje už pár týdnu, ostatní si toho všímají až teď, ale já to vím delší dobu... Nevím co se děje, evidentně je to něco o čem mluvit nechceš a já to respektuju, ale pamatuj  si, že za mnou můžeš přijít s čímkoli a kdykoli... Mám tě rád, já..."
Jin se odmlčel, ve snaze najít správná slova a já jsem cítil, jak mě to všechno hrozně tíží, jak bych teď, snad víc než kdy jindy potřeboval obejmout a svěřit se, chtělo se mi hrozně brečet, slzy se mi drali do očí a já teď neměl sílu na to, bojovat s nimi...
Ale jakkoli mám Jina rád, nemohl jsem mu říct pravdu.
Jen jsem seděl a díval se na něj...
,,Kookie ať už je to cokoli... Mám tě rád, vždycky budu mít... Chápeš? Jsi jako můj malej bráška... Nejsi na to sám..."
,,Já vím... Ale já... Nemůžu..."
Nevydržel jsem to a přtiskl se k němu, nechal jsem ty zatracené slzy prostě téct a Jin, i když nevěděl o co jde, mě držel...
Nikdo z ostatních si tohohle našeho soukromého momentu nevšiml...
Děkoval jsem, že mám náhradní mámu jako je Jin...