Fake love

Návrat do reality

Oba jsme se oblékli a oba s kapucí na hlavě, aby jsme tak schovali stopy našeho malého hříchu, se společně vydali vstříc velimi nepříjemnému setkání...
Budova byla prázdná, nikde nesvítilo žádné světlo. Šli jsme temnou chodbou v naprosté tichosti, Tae krok přede mnou, ani se na mě nepodíval.
Oba jsme si dávali pečlivý pozor, vyhýbali se očnímu kontaktu, i jakémukoli doteku.
Tahle situace byla vyloženě divná, atmosféra mezi námi nebyla trapná, jak bych čekal, ale spíš tíživá, tak nějak dusivá...
Vyšli jsme ven z budovy a zjistili, že kluci odjeli.
Koukal jsem na Taeho, čekal, co bude...
On po chvilce přemýšlení vytáhl mobil a zavolal taxi.
Když přijelo auto, nastoupili jsme oba do zadu, čekal jsem, že si sedne spíš vedle řidiče, ale okey, řešit se mi to nechce.
Jeli jsme mlčky, večerními ulicemi Soulu, neony zářily na každém rohu a začínalo pršet.
Připomnělo mi to tu zvláštní noc, kdy jsem utekl jen proto, že mě rozčilovalo být s Taem v jedné místnosti...
Tehdy mi přišlo bláznivé už je to, přiznat sám sobě, že k němu něco cítím...
A teď...?
Jako záblesk se mi vrátili vzpomínky z posledních dnů...
Jak se toho mohlo stát tolik za tak krátkou dobu?
Měl jsem v hlavě milion otázek, na které jsem si nedokázal odpovědět a hlavně jednu, na kterou jsem se bál znát odpověď...
Co bude dál...?
,,Myslím, že je pro nás lepší, že kluci odjeli domů, bude to jednodušší, než kdyby čekali venku a my se tam prostě objevili..."
Zvuk Taeho hlasu mě vytrhnul z přemýšlení, po tak dlouhé době, kterou jsme strávili v naprosté tichosti, to bylo zvláštní.
Chvíli jsem přemýšlel, co bych mu na to měl odpovědět, ale prostě mě nic nenapadlo, tak jsem jen kývnul na souhlas.
Chvíli bylo zase ticho, já nepřemýšlel o ničem, v mojí hlavě bylo naprosto prázdno, jen jsem sledoval kapky deště, které se spojovaly na okénku auta.
Díval jsem se na rozmazaná světla, skrze mokré okno a to město mi najednou připadalo cizí...
Bylo to deštěm nebo mnou?
Nepoznával jsem město, nebo sám sebe...?
Podíval jsem se na osobu sedící vedle mě a všechno se mi zdálo tak šílené, tak neskutečné, ale úžasné...
Jako on...
Díval jsem se na něj, ponořeného do myšlenek, nejspíš vymýšlel, co řekneme doma...
Sledoval jsem ho, jak se prstem škrábe na čele, jak se mu mezi očima každou chvíli objevuje malá rýha, od toho usilovného přemýšlení, jak si nervózně olízl rty...
Bože... Miloval jsem ho...
Víc, než bych byl kdy schopen vysvětlit, víc, než bych kdy řekl, že je v lidských silách...
Miloval jsem ho tak nějak nezvratně, bláznivě...Tragicky...
,,Možná, by jsme mohli říct, že jsme se potkali venku a šli na jídlo..."
Řekl...
Zamyslel jsem se a připadalo mi to jako naprostá kravina.
,,To přece není důvod, proč bychom na ně nepočkali..."
,,Hm... To je fakt..."
Souhlasil, ač nerad Tae.
,,A co takhle, prostě sis všiml, že se mnou něco je a tak jsme si prostě zašli na jídlo a pokecat, proto ani jeden z nás nebyl na telefonu, protože jsme to prostě řešili..."
Navrhnul jsem.
,,Jo, to je dobrý... Ale já si vážně všimnul..."
,,Čeho..?"
Zeptal jsem se nechápavě.
,,No, že s tebou něco je..."
,,Aha..."
,,Tak že...?"
,,Tak že co...?"
,,No, co s tebou je Jungkookie?"
Opravdu jsem nevěděl, co mu mám říct.
Upřímně, Tae byl poslední, komu bych to chtěl vysvětlovat. Hlavně, co bych mu asi tak řekl?
Něco jako, jsem do tebe blázen, už nějaký ten rok a poslední dobou už to na mě začíná být trochu moc?
,,Nechci se o tom bavit Tae..."
,,Proč?"
,,Nevím, prostě nechci, je to složité..."
Tae se zamyslel, ale bylo mi jasné, že tohle není konec, on opravdu není z lidí, co by se vzdávali snadno.
,,Nejsem idiot, určitě bych to pochopil."
,,Neříkám, že jsi idiot, ani že bys to nepochopil, ale je složité to vysvětlit a prostě... Nechci, abys to věděl..."
Sakra, tohle mi uklouzlo, doufám, že to bude ignorovat a prostě to přejde...
,,Nechceš, abych to věděl já? Konkrétně já?"
,,Nechci aby to kdokoliv věděl a už s tím přestaň...!"
Tae konečně zmlknul, ale dál se na mě díval takovým tím zkoumavým pohledem.
Auto najednou zastavilo a my byli doma.
Všude se svítilo, samozřejmě...
Postávali jsme u vchodu, dokud taxík neodjel.
,,Bude to hrozný, vůbec se mi tam nechce..."
Řekl jsem, když Tae odmykal dveře.
,,Chceš, abych tě držel za ruku?"
Zeptal se mě pobaveně. Zdál se být v dobré náladě, ale myslím, že tím jen maskoval svou nervozitu.
,,Prosím tě, nech toho..."
Protočil jsem dramaticky oči a on, vstupující do dveří jen tiše poznamenal:
,,Jak chceš..."