Fake love

R.I.P Iphone

Oblékl jsem se do mých oblíbených, domácích kalhot, vím, lidé obvykle doma nosí tepláky, nebo tak něco, ale já mám hrozně rád tyhle své světle modré, skoro až bílé džíny s dírou na koleni.
Tričko jsem vzal první, které mi padlo pod ruku, bylo bíle, bez nápisu, nebo potisku.
Ta sprcha mi udělala dobře, už jsem se ani tolik necítil jako něčí rohožka připravená k použití. Samozřejmě, horká voda vám nevrátí důstojnost, kterou jste nechali v nějaké zatracené sprše někde v Soulu, ale cítil jsem se trochu víc, jako normální lidská bytost.
Sotva jsem vešel zpět do pokoje, vpadl dovnitř Taehyung.
Vypadal rozčileně, když za sebou prudce zabouchnul dveře, o které se opřel se zavřenýma očima.
Zhluboka dýchal, jako by se snažil uklidnit.
Stál jsem tam na půl cesty, jako idiot, jak už je evidentně mým zvykem a čekal, jestli něco řekne.
Po dalším hlubokém nádechu a výdechu konečně otevřel oči.
Setkal se a mým nechápavým pohledem a já strnul.
Nevypadal jen naštvaně, vypadal tak nějak nebezpečně.
S hlavou stále lehce zakloněnou, opřenou o dveře a přivřenýma očima si mě měřil pohledem.
To ticho už bylo vyloženě trapné...
,,Stalo se něco?"
Zeptal jsem se ho opatrně.
Místo odpovědi jen zakroutil hlavou a přešel ode dveří na svoji postel.
Já tam ještě pořád chvíli stál, neschopný slova, příliš vyveden z míry, příliš fascinovaný a pak jsem si sedl na svoji postel.
Posadil jsem se doprostřed postele, do tureckého sedu a koukal na něj.
On seděl zády opřený o čelo poslete a opět byl zaměstnaný svým mobilem.
Na chvíli jsem na něho přestal zírat a přemýšlel, co se mu tak mohlo stát, když mě vyrušil prudký pohyb jeho ruky.
Vzhlédnul jsem právě ve chvíli, kdy Taeho IPhone přeletěl přes celý pokoj a narazil do stěny naproti posteli.
S otevřenou pusou jsem zíral na místo kam dopadl a nevěřícně se otočil k němu zrovna když se otáčel zády ke mě a mizel pod peřinou.
Tohle rozhodně normální nebylo.
To já byl dramatické dítě co utíká před světem pod svoji peřinu.
Muselo se stát něco vážného a já ho rozhodně nemohl nechat takhle.
,,Tae...?"
Oslovil jse ho opatrně
,,Nech mě být Jungkooku."
,,Stalo se něco?"
Zkusil jsem to znovu, ačkoliv po mě předchozí odpověď doslova prsknul.
,,Prostě mě jen nech být a všechno bude fajn..."
Jeho hlas se podivně zadrhnul znělo to jako by... Se mu snad chtělo brečet?
Bože, co mám dělat?
Řekl mi, abych ho nechal být, ale jak můžu?
Co se stane, když budu prostě ignorovat co říká?
Chvíli jsem tam seděl, ve světle stolní lampičky, on byl pořád pod peřinou, zády ke mě...
Dva údery srdce...
Hluboký nádech...
Výdech...
Odpojení hlavy od těla...
Zvedl jsem se...
Moje tělo, aniž bych ho řídil se dalo do pohybu a já si z mojí postele jedním rychlým pohybem přesedl na tu jeho.
Nečekal jsem až zareguje, prostě jsem chytil peřinu a pokusil se mu ji stáhnout z hlavy.
,,Myslím to vážně, nech mě být!"
Tahal se se mnou o peřinu tak dlouho, dokud se vztekle neposadil a nesundal ji sám.
,,Proč prostě neodejdeš?"
,,Protože nemůžu!"
Křikl jsem na něj.
Díval se na mě nechápavě, oči se mu leskly a já cítil jak mě ty moje začínají pálit.
,,Co se stalo?"
Zkusil jsem se zeptat znova a hlas se mi třásl, jak se mi chtělo brečet.
,,Kookie..."
Položil mi jednu ruku na rameno a podíval se mi do očí.
Vypadal vyčerpaně, zlomeně...
Vůbec jsem tomuhle jeho zhroucení nerozuměl.
,,Co se sakra stalo?"
,,Nic, krom toho, že prostě nejsem dobrý člověk, ničím všechno a všechny kolem sebe svým sobeckým jednáním..."
,,Nerozumím..."
,,Musíš se ode mě držet dál..."
Způsob jakým to řekl, ve mě zanechal podivný pocit.
,,Ale já... Já nemůžu..."
Vydechl jsem bezmyšlenkovitě a naklonil se k němu.
,,Kookie... Nedělej mi to těžší... Prosím..."
,,Ne! Je mi jedno co s tebou je špatně, je mi jedno jestli toho budu litovat! Je mi úplně u prdele co teď říkáš... Já tě v tom nenechám. Ať se ti stalo cokoli, nemusíš mi to říkat, vím že jde o Jimina, nejsem idiot! Neříkej mi to! Ale nechtěj po mě, abych dělal že nevidím... Abych tě nechal takhle když..."
Cítil jsem jak se mi do očí derou slzy.
Díval jsem se, jak jedna malá slza ztekla po jeho tváři, když sklopil oči.
Položil jsem mu ruku na rameno a on ji okamžitě setřásl.
,,Nesahej na mě Jungkooku, nechci abys mě tady utěšoval, zvlášť když ani nevíš proč, zvlášť když nevíš, že já jsem ten poslední, kdo by si zasloužil lítost... Nevíš co jsem za člověka, nevíš kolik viny mám v sobě...!"
,,Tak mi to sakra řekni!"
,,Ne! Prostě vypadni Kookie a nech mě být!"
Ignoroval jsem to...
Bylo mi jedno, že na mě křičí, že mě od sebe odstrkuje... Jak už nějakou dobu vím, moje sebeůcta se rovná nule, pokud jde o záležitosti ohledně Kima Taehyunga.
,,Jdi do hajzlu Tae!"
Prostě jsem ho objal...
Snažil se mi vytrhnout, ze začátku, ale pak mi prostě dovolil abych ho držel a hladil po vlasech.
Po chvíli se jeho ruce omotaly kolem mého pasu.
Oběma nám tekly slzy, mě nad tím vidět ho takhle, jemu nad nějakým jeho osobním, vnitřním bojem.
Důvody nebyli podstatné, podstatné bylo, že jsme teď a tady byli spolu, takhle...
Po chvíli se odtáhl aby se mi podíval do očí.
Byl ubrečený a tak hezký...
V téhle slabé chvíli jsem ho miloval víc, než kdy předtím...
,,Kookie..."
,,Hmm?"
,,Nesmíš mi to dělat těžší."
,,Nedělám."
Řekl jsem nechápavě a přisunul se blíž k němu.
Já seděl na turka, on naproti mě s nohama od sebe, tím pohybem jsem se přisunul blíž, do jeho náruče.
,,Teď mi to těžší děláš..."
Odpověděl smutně.
,,Vysvětli mi to..."
Na chvíli sklopil pohled, nevině se usmál a skousl si ret, když ke mě znovu vzhlédnul, vypadal tak hezky rozpačitě...