Fake love

Patří mi to

Koncert stál úplně za hovno...
A to doslova...
Dvakrát jsem zkazil choreografii, zpíval jsem hrozně a o mém otráveném výrazu si budou povídat všechny Army světa.
Kluci na mě koukali stylem: Co to kurva je a mě to bylo celé upřímně u prdele.
Taehyung byl velice dobrý ve svém novém úkolu, Ignorovat mě a mě z toho bylo na nic.
Ještě před pár hodinami bylo všechno jinak...
Líbal jsem ho, měl jsem ho... A teď?
Proklínal jsem Baekhyuna do horoucích pekel a Taeho taky, za tohle jeho úplně zbytečné chování, ale jak jsem na to myslel, čím dál víc jsem měl dojem, že je to moje vina.
Nemusel jsem s ním jezdit, stačilo říct ne...
Jsem idiot, patří mi to.
Jak moc jsem doufal po cestě do sprch, že tam na mě bude čekat, že za mnou přijde...
Zbytečně...
Ještě jsem neměl na to, se zhroutit a brečet jako blbé děcko, ale určitě to postupem času přijde.
Oblékl jsem si čisté oblečení a snažil se upravit si rozcuchané, vlhké vlasy, když se otevřeli dveře.
Sevřel se mi žaludek a na chvíli jsem doufal, že by to mohl být on, ale byl to Jin.
,,Kookie, co je s tebou?"
Zeptal se hned, jak se postavil vedle mě.
,,Nic, jen jsem nebyl ve své kůži, omlouvám se, posral jsem to..."
,,Eh, čert vem koncert, chci vědět, co se děje, co je to mezi tebou a Taehyungem?"
Záchvat paniky za 3...2...1...
,,Nevím, co tím myslíš."
Odpověděl jsem a nedokázal se mu podívat do očí.
,,Já myslím, že víš o čem mluvím, jen já nevím o co jde, zatím..."
,,Ne nevím!"
Zvýšil jsem hlas a chtěl odejít, ale Jin mě chytil za zápěstí, aby mě zadržel a já kretén syknul bolestí, protože mě chtil za tu ruku, kterou jsem si včera pořezal.
Než se mi podařilo nějak zareagovat, přitáhl mě Jin k sobě blíž a vyhrnul mi potítko.
,,Kurva... Jungkooku... Co je to?!"
,,Nic, to nic... Já... Omlouvám se..."
Koktal jsem.
,,To nevypadá jako nic! Slíbil jsi, že už to neuděláš. Co se to s tebou děje?"
,,Jine hyungu, prosím, neříkej to ostatním, já slibuju, že se to už nestane, jen nechci aby to věděl někdo další, prosím..."
Po tvářích se mi kutálely slzy a Jin vypadal hrozně rozzlobeně.
,,To jsi říkal naposled taky, musím si o tom promluvit s Jooniem."
,,Ne! Jine hyungu, prosím."
,,Tak mi řekni, co se s tebou děje, co je to? Znám tě, vím, že je něco jinak."
,,Nemůžu Jine, promiň, ale nejde to. Klidně to klukům řekni, pokud si myslíš, že tím něčeho dosáhneš, ale já už nejsem dítě, nepotřebuju dohled, nikomu z vás nemusím nic slibovat, nebo vysvětlovat. Mám tě rád, ty víš, že mám, ale dokážu se rozhodnout sám, kdy někomu něco řeknu a kdy ne!"
Jin na mě koukal dost vyjeveně, ale mě to bylo fuk, měl jsem téhle pitomé péče dost.
Když mi bylo patnáct, okey, ale teď jsem už jinde.
,,Nezlob se Jine, ale mluvit o tom prostě nechci, pokud bych změnil názor, přijdu za tebou, ale teď opravdu ne."
,,Fajn, neřeknu to, prozatím. Snad víš co děláš..."
Uzavřel to Jin a já odešel.
Vrátil jsem se do šatny a zjistil, že se kluci zatím domluvili na malou oslavu na hotelu, což mě vůbec netěšilo...
Celou cestu jsem přemýšlel, jak se z toho vymluvit, nechtěl jsem nic jiného, než se zahrabat pod peřinu.
Dorazili jsme zpět na hotel, kluci objednali nějaký alkohol a já se rozhodl, že ať se jim to líbí nebo ne, prostě se toho účastnit nebudu.
,,Hele kluci, necítím se nejlíp, sorry, ale půjdu si lehnout."
,,Nevypadáš nejlíp."
Připustil Yoongi při pohledu na mě.
,,Okey Kookie, jdi."
Řekl Joonie a já děkoval bohu, že mi to prošlo tak snadno.

Výtah byl plný, jediná možnost byli schody, tak jsem se líně táhl nahoru.
Pokoj byl uklizený, na postelích čisté povlečení, ani jediný důkaz toho, co se tu dělo nezbyl.
V duchu jsem litoval pokojovou službu, že ten bordel museli uklízet.
Svlékl jsem džíny a nechal si na sobě jen triko a boxerky, zhasnul všechna světla a zapnul si potichu hudbu.
Postel se zdála jako bezpečné a vhodné místo k mému zhroucení.
Ale všechno kolem mi připomínalo jeho...
S peřinou přes hlavu a zavřenýma očima, jsem se snažil na to nemyslet...
Na to všechno, co se tady stalo, ale bylo to tak zbytečné...
Ležel jsem tam a nechal slzy ztékat na polštář, doufal jsem, že tam prostě umřu, nebo minimálně, že usnu.
Absolutně jsem ztratil pojem o čase, nevím, jestli uběhlo několik minut, nebo hodin, ale ozval se klíč v zámku.
Tae se vrátil, ani jsem nevystrčil hlavu.
Slyšel jsem ho, přehrabovat se ve skříni.
Zmizel v koupelně a pak se ozval zvuk vody ze sprchy.
Okey, tohle jsem přežil, pokusím se usnout...
Voda stále dopadala na zem, když se ozvalo vybrování mého telefonu.
Zmateně jsem zíral na displej, byla to zpráva od Taeho...

TAEHYUNG: POČKEJ NA MĚ V MOJÍ POSTELI!