Fake love

Svoje hříchy nesmažeš

Na setkání s oběma, jsem nemusel čekat dlouho, byli v obýváku a společně koukali do Taeho mobilu.
Vážně jsem se snažil netvářit nepřátelsky, nebo jakkoli nepříjemně, ale když jsem je viděl spolu, chtěl jsem prostě poznamenat něco hodně sarkastického a odejít...
Ale nebyli tam sami, byli tam i Hobi a Jin a co je hlavní, chovali se naprosto normálně, nebylo v tom nic intimního, divného...
Prostě nic...
Chovali se jako každý jiný den.
,,Dobré ráno Jungkookie."
Zavolal Hobi ve své obvyklé dobré náladě a ti dva vzhlédli od mobilu, aby se na mě podívali.
Očima jsem se setkal s Jiminem, snažil jsem se z jeho pohledu něco vyčíst, cokoli, ale krom toho, že byl evidentně dobře naladěný, jsem nezaregistroval nic.
Co se Taeho týče, očnímu kontaktu s ním, se mi podařilo úmyslně vyhnout.
,,Ready na Japonsko, Kookie?"
,,Jo, asi Jo Hobi hyung, Jaký je plán pro dnešek?"
,,To nevím... Asi nic, jen doufám, že to nebude film, jestli ještě jednou uslyším jakékoli zaklínadlo z Harryho Pottera, tak přísahám, že Joonieho uškrtím ve spánku kabelem od televize."
Všichni se Hobimu začali smát, až na mě...
Zmínka o tom filmu mi něco připomněla a já, ač nevědomky, se podíval na člověka, kterého se tahle moje vzpomínka týkala.
A on...?
Podíval se na mě zrovna tak, ve stejnou chvíli... Tak že ten stupidní film připomíná i jemu to, co se mezi námi stalo...?
Ach Tae...
Kéž bych tě tak mohl nenávidět...
Kéž bych mohl zapomenout, nebo alespoň při každé pitomé příležitosti na tebe nevzpomínat.
Do pokoje přišel Joonie, jeho pohled na mě, byl víc než nepříjemný.
Zlobil se, samozřejmě a měl na to plné právo.
,,Tak že..."
Začal bez zbytečného otálení.
,,Teď jsem měl telefon, jde o náš let. Blíží se bouřka a zítřejší let je zrušený. Máme dvě možnosti, buď zvládneme odletět ještě dnes odpoledne, nebo poletíme až pozítří."
,,Ale první koncert je pozítří."
Přerušil ho Jin.
,,Ano."
Přikývnul Namjoon na souhlas.
,,Ale to nejde, neznáme halu, co zvukovka a podobně? Nemůžeme letět v den koncertu, to je úplná blbost."
,,Vím, proto navrhuji, aby jsme odletěli dnes."
Řekl Joonie a čekal, co my ostatní na to.
Pokud jde o mě, bylo mi to jedno, zabaleno jsem měl.
,,Okey kluci, já jsem pro..."
Promluvil Jin a tím bylo vlastně rozhodnuto.
Doma nastal zmatek, protože jsem evidentně byl jediný, kdo byl ready odjet a nepotřeboval balit, tak že jsem se prostě v klidu natáhl na gauč, pustil si televizi a s potěšením sledoval paniku kolem sebe.
Bylo mi jich trochu líto, tak jsem zavolal donáškovou službu a objednal pro všechny jídlo. Už jsem se dost nudil, byl jsem v pokoji sám, každý si dělal svoje a do odjezdu na letiště pořád zbývaly dvě hodiny, tak že jsem si říkal, že se alespoň najíme společně, protože já vážně nerad jím sám.
K mému zklamání ale, po té co jsem zavolal, že mají v obýváku jídlo, se kluci nahrnuli do pokoje, rozebrali si jídlo a zmizeli každý do svého pokoje.
Na stolku u gauče, zbyl kromě mého jen jeden balíček s jídlem.
Byl jeho...
Musel být, všimnul bych si ho i v tom zmatku.
Na malou chvíli jsem přemýšlel, že mu to jídlo prostě donesu, ale pak mi to přišlo jako dolézání a tomu bych se rád vyhnul.
A když už jsem se, smířený s faktem, že budu jíst sám, chystal pustit do svého oběda, objevil se Tae ve dveřích.
Žaludek se mi hrozně stáhnul, najednou bych do sebe nedostal ani sousto.
Přišel ke stolu, vzal do ruky svůj balíček s jídlem a usmál se na mě...
Usmál se tak, že se mi začali rozpouštět kosti.
,,Díky za jídlo Jungkookie. Ty nebalíš?"
,,Ehm... Ne, já už balil včera."
,,Hm... To jsem měl taky udělat, ale znáš mě, málokdy dělám věci tak, jak bych měl..."
Při těch posledních slovech po mě střelil pohledem a já ač nerad, se mu podíval do očí.
Místo odpovědi, jsem se jen přidušeně zasmál, protože si nejsem úplně jistý, jestli na to byla nějaká vhodná odpověď.
Tae se otočil k odchodu, i se svým jídlem a já tam seděl jako idiot.
Najednou se zarazil, otočil a se sladkým, nevinným pohledem, se vrátil zpět ke mě.
,,Nechceš se najíst společně? Vím, že nerad jíš sám"
,,No... Jak chceš, ale nemusíš tu se mnou být."
,,Já vím že ne, ale stejně už mám sbaleno..."
Vrhnul po mě jeden ze svých dětských úsměvů a usadil se vedle mě na gauči.
Jedli jsme v tichosti, Tea vypadal, že sleduje film, já sledoval hlavně jeho a přitom jsem se hlídal, abych nejedl jako prase.
Když dojedl, přisunul se blíž ke mě a jako by nic si položil hlavu na moje rameno.
Bylo to... Hezké...
Nevinné a intimní zároveň, choval se jako dítě...
Ne jako Kim Taehyung, ale jako TaeTae, sladký a nevinný...
Nebyla v něm ani stopa po tom pekelném stvoření, co mě tak rádo mučí.
Chtěl bych takhle zůstat napořád...
Samozřejmě i s tím mučením jako bonusem.
Ale Tae se najednou narovnal a sedl si kousek dál, teď jsem už i já zřetelně slyšel hlasy, které se k nám blížily chodbou.
Ještě než Yoongi a Jimin vešli do pokoje, naklonil se ke mě a zašeptal:
,,Ten make-up schoval důkazy, ale svoje hříchy stejně nesmažeš..."
Jeho oči vesele zářili a já, aniž bych přemýšlel, jsem mu prostě upřímně odpověděl...
,,Kdo říká, že je smazat chci?"
Tae se na mě zadíval a kousl se do spodního rtu, mnou projela blaznivá a neovladatelná touha ho políbit.
Sjel jsem očima k jeho rtům a aniž bych si to uvědomil, olízl jsem se...
Očima jsem na jeho rtech doslova vysel a když se mi konečně podařilo vzhlédnout, setkal jsem se s jeho pohledem...
,,Sakra Kookie..."
Vydechl Tae.
,,Mh?"
,,Tohle mi nedělej..."
A než stačil dokončit větu, už jsme nebyli sami. Chtěl jsem ty dva idioty zabít...
Jimin se netvářil už tak v pohodě, oba nás sjížděl pohledem, hlavně mě, na Taeho se díval spíš naštvaně.
Moje dobrá nálada s předchozí intimní chvilky byla pryč, znova se vrátilo uvědomění si faktu, že ti dva se prostě chovají neskutečne divně.
Říkal jsem si, že bych se Taeho prostě mohl zeptat... Ale...
Chtěl jsem znát odpověď?
Ti dva se usadili v obýváku, tak že žádná soukromá chvíle už nehrozlila.
Navíc, postupně přicházeli i ostatní...