Fake love

Vítěz nebo poražený?

Po snídani jsme měli hodinu čas, než odjedeme do zkušebny, tak že jsem se rozhodl věnovat se něčemu smysluplnému, u čeho moje hlava bude dost zaměstnaná na to, aby se zaobírala démonickým stvořením ve vedlejším pokoji.
Balil jsem si věci, posluchala hudbu a podobně.
Joonie, který byl v pokoji se mnou se taky balil a u toho se se mnou pokoušel mluvit, což mě vyloženě obtěžovalo, protože téma, které k hovoru zvolil mě rozptylovalo.
Šlo o prvek vystoupení, kde mě má Tae jako přirozeně chytit kolem pasu a něco mi během koncertu zašeptat do ucha...
Scénář byl jasný, ze zadu přijde Tae, obejme mě kolem pasu a potom co mi jako by něco řekne, se na něho otočím a rozpačitě se usměju.
Výborně Joonie, měl bych ti zatleskat?
,,Hele, jestli to pro tebe není v pohodě, tak to prostě vynecháme, o nic nejde Jungkooku..."
,,Ne, je mi to fuk..."
Odsekl jsem možná ostřeji, než jsem chtěl.
,,Kookie, je všechno okey?"
Ne do prdele není, chtělo se mi říct, ale místo toho jsem jen kývnul, jako že ano.
,,Víš, jak se po tobě Tae včera válel a tak... Musí to pro tebe být hrozný, teď když vím že..."
Diplomaticky nedokončil větu, ale samozřejmě jsem věděl co tím myslí.
,,Jsem v pohodě..."
,,Kdybys chtěl, mohl bych s ním nenápadně promluvit..."
,,Ne Joonie, nechci a už o tom nechci ani mluvit, kdybych nebyl úplně na mol, tak bys o tom ani nevěděl..!"
,,Okey, tak promiň, chtěl jsem pomoct."
,,Já ale do prdele pomoct nepotřebuju!"
Práskl jsem o zem se svým kufrem a naštvaně odešel z pokoje.
Vím, že moje reakce byla přehnaná, ale aspoň tak Namjoon snad pochopí, že na tohle téma se prostě bavit nebudeme.
Šel jsem do obýváku, už jsem byl skoro u dveří, když jsem zaslechl Jimina, jak s někým tiše mluví, nebylo dost dobře rozumět tomu, co říká a bylo evidentní, že nechce, aby ho někdo slyšel.
Ano, posluchat cizí hovory se nemá, jenže Jimin je typ člověka, co nemá tajemství, říká věci na rovinu a nedokázal jsem si představit, o čem by mohl mluvit tímhle způsobem.
Hnala mě zvědavost, budiž mi to omluvou pro moje poslouchání u dveří.
Nejprve jsem mu nerozuměl nic a pak bylo chvíli ticho, než mu ten, kdo s ním v obýváku byl odpověděl.
Nedokázal jsem rozeznat, kdo je to, protože mluvil ještě tišeji, než Jimin.
,,Tohle nemůžeš..."
Zaslechl jsem a poté následovala odpověď, ze které jsem zase nezachytil nic.
,,Lžeš mi zbytečně, znám tě moc dobře, tak ze mě nedělej laskavě idiota..."
Byl jsem dost překvapený, už jen tónem, jaký Jimin použil, znám ho roky, ale tímhle způsobem ho slyším mluvit poprvé.
Chtěl jsem vědět o co jde, ale ozval se zvuk dveří některého z pokojů, někdo mě tu nachytá, jak posluchám, tak že moje jediná možnost je, vejít do obýváku a jako by nic a přerušit tak tenhle důležitý hovor.
Zhluboka jsem se nadechl a udělal ty tři kroky, které mi zbývaly k tomu, abych stál ve dveřích.
Zarazil jsem se při vstupu do místnosti, na gauči seděl Tae, který byl evidentně rozhozený z předešlého rozhovoru s Jiminem, který stál vedle něho.
Oba byli mým příchodem překvapeni, vyměnili si dlouhý pohled a pak se Jimin podíval na mě, naproti tomu Tae se díval před sebe, jako by celou dobu sledoval televizi.
Atmosféra v pokoji byla divná a já tam pořád stál, na půl cesty jako naprostý debil.
Asi bych měl něco říct, cokoli, co bych řekl běžně, kdybych neslyšel část jejich rozhovoru.
,,Ehm... Co je?"
Zeptal jsem se Jimina, který se na mě pořád díval.
,,Nic Kookie, jen tu řešíme něco ohledně cesty, nelíbí se mi některé věci, které Tae navrhuje."
Díval se přitom na mě a pak pohledem sjel k Taehyungovi, který se na něho podíval dost nepříjemným pohledem.
,,No, jsem rád, že ti došlo, že je to moje věc a ne tvůj problém, tak že se k tomu už nemusíme vracet..."
Tae se na něj díval naštvaně, až arogantně, nikdy jsem tyhle dva neviděl chovat se k sobě takhle a hodně mě to překvapilo.
,,Aha... Chcete abych vás nechal osamotě?"
,,Není potřeba Kookie, já ještě musím balit." Odpověděl mi Jimin a odešel.
Trapnost celé situace byla na nejvyšším levelu, teda alespoň pro mě, na Taem nebylo poznat vůbec nic, seděl si v klidu na vzdálenějším konci pohovky a hrál si se svými stupidně dokonalými vlasy.
,,Budeš tam stát ještě dlouho, nebo si sedneš?"
Zeptal se mě Tae tónem tak nepříjemným, že jsem měl chuť se tak akorát otočit a odejít, ale ano, samozřejmě, místo zachování si nějaké důstojnosti, jsem se prostě automaticky sesunul na pohovku, dost daleko od něj, od toho stvoření, které tu sedělo, v celé své kráse a dokonale mě ignorovalo.
Hlavou se mi honilo, jestli mám třeba začít hovor, ale každé téma, které mě napadlo, bylo naprosto trapné...
Napadali mě věci jako hovory o počasí, o programu v televizi, na který jsem se vůbec nedíval a taky milion otázek...
Bylo toho tolik, na co jsem se ho chtěl zeptat, ale byli to věci, na které jsem asi ani nechtěl znát odpověď.
Tae asi vycítil, že se na něho dívám a otočil se na mě, čekal jsem jeho arogantní masku, cokoli takového, ale jeho výraz byl úplně jiný, zdál se být smutný, možná unavený.
Olízl si rty, ale ne v tom typickém, provokativním gestu, vypadal jako by byl spíš nervózní.
Na vteřinku se podíval dolů, do země a pak zpět na mě, nevěděl jsem, jestli čeká, až něco řeknu, ale měl jsem pocit, že bych něco říct měl.
,,Co je s tebou?"
Vypadlo ze mě bez přemýšlení.
Jistě, včera se mezi námi něco stalo, ale to neznamená, že není můj přítel, můj bratr, někdo o koho se vždycky budu zajímat, pro koho tu vždy budu.
,,To kdybych věděl Kookie."
Odpověděl s lehkým úsměvem.
,,Ale neboj, nic vážného, jen toho mám teď v hlavě trochu moc a špatně v noci spím... Když už jsme u té noci..."
Och bože to ne, raděj mě zabij, ale nezačínej tohle proklaté téma.
Musel jsem vypadat vyděšeně, protože Tae, který měl, jak před chvíli řekl, hlavu plnou vlastních starostí, se začal mému výrazu trochu smát.
A mě se to hrozně dotklo, nebylo to pro mě lehké a on se mi ještě smál.
Naštvalo mě to a urazilo, tak že jsem použil všechen herecký talent, co jsem měl a chladně mu odpověděl:
,,Pokud jde o to, co myslím, tak bych se k tomu už nevracel, byl jsem ještě mimo po tom alkoholu a unavený, vlastně si to ani pořádně nepamatuju, tak že asi tak..."
Byla to jedna z těch hnusných lží, kdy musíte přesvědčit i sám sebe, kdy lžete, aby jste se druhého dotkl, nebo mu ublížili, bylo mi z toho hrozně...
Podíval jsem se na něj...
Kurva, co si to tady nalhávám?
Pamatoval jsem si každou sekundu, každičký dotek...
Taemu se na malou chvíli změnil výraz, v jeho očích jsem na vteřinu zahlédl něco, co snad bylo zklamání, možná i smutek..?
Ale ta chvíle byla příliš krátká na to, abych to mohl říct s jistotou, až moc rychle tuhle svoji emoci schoval.
Místo toho nasadil svoji obvyklou sebevědomou pózu, s úsměvem na mě hleděl a na prst si namotával vlasy, opřený o zeď za ním, se tvářil jako nevinnost sama.
,,Vážně Kookie..?"
Použil opět ten destruktivní způsob výslovnosti...
,,Jo, vážně."
Tae přivřel oči, jako by zvažoval jestli v té provokaci pokračovat.
,,Tak proč sedíš tak daleko Kookie...?"
Jo Kookie, proč mezi vámi udržuješ tolik volného prostoru a vyloženě se děsíš toho, že bys byl zase těsně vedle něho...?
Tae nakláněl hlavu na stranu, stále si pohrával se svými vlasy a čekal na odpověď.
,,To je snad jedno ne, kde sedím?"
Odeskl jsem.
,,No, mě spíš přijde, jako by ses bál sedět vedle mě..."
Tae se zasmál vlastním slovům a já byl vyloženě vytočený, ale věděl jsem, že to je přesně to, o co mu jde a taky mi bylo jasné, že když odmítnu hrát jeho hru, v podstatě to budu já, kdo vyhraje.
Vstal jsem, pomalým krokem došel až k němu, zastavil jsem se těsně před ním, seděl pořád ve stejné poloze a já stál nad ním, jeho hlava, kterou zaklonil, aby se mi díval do očí, byla přesně v úrovni mého pasu a on se na mě tak dětsky a nevinně díval, že mi hlavou proběhlo víc zvrhlých věcí za půl minuty, než za poslední rok.
Musel jsem zavřít oči a pákrát zamrkat, abych si posbíral rozkutálené myšlenky.
Musel jsem dohrát tuhle svou partii...
,,Tae..."
Oslovil jsem ho něžně.
,,Mám tě rád, ale nebudu s tebou hrát tvoje hry, ode mě zvedání ega nečekej, už teď je větší, než by být mělo... A připrav se, odjíždíme za 15 minut..."
Taehyung byl v šoku, jeho výraz byl nepopsatelný a já, jako král opouštěl místnost a pořád cítil v zádech ten jeho zmatený pohled.
Nechal jsem ho prostě tam, tak jako on včera mě.
Byl jsem vítěz, tak proč mi není fajn?
Proč teď, za dveřmi mého pokoje, je mi jako bych udělal tu nejhorší věc na světě?
Porazil jsem ho, alespoň pro jednou, jsem to byl já, kdo odcházel s úsměvem, mělo by mi být skvěle...
Ale není...