Fake love

Snow

S trhnutím jsem se probudil do jasného dne.
V pokoji bylo podivné, bíle světlo, příliš jasné, na mlhavý den, ale slunce to taky nebylo.
Rozespale jsem se rozhlédl kolem sebe a se zklamáním zjistil, že jsem v posteli sám.
,,Tae?"
Zavolal jsem s nadějí, že je třeba v koupelně, ale všude kolem mě bylo naprosté ticho.
Kde asi může být?
Našel jsem svoje boxerky, oblékl si je a vstal z postele. Šel jsem k balkónu, podívat se, proč je tolik jasno a uviděl jsem něco úžasného.
Všude kolem bylo bílo, přes noc napadl sníh...
Na křesle pod stříškou seděl Tae, zabalený v obří, plyšové dece, v rukou držel hrnek, ze kterého se kouřilo a díval se před sebe, na zasněžené střechy, stromy, ulice...
Vůbec si nevšiml, že se na něho dívám.
Tuhle chvíli bych si chtěl pamatovat navždy, bylo to tak klidné, tak nádherné...
Sebral jsem ze země jeho košili a oblékl si ji.
Ještě na malou chvíli jsem se díval, než jsem otevřel posuvné dveře a on okamžitě otočil hlavu, usmíval se na mě, ale ani jeden z nás nepromluvil. Tae roztáhl deku, naznačil mi tak, abych šel k němu.
Nohy mě studily na namrzlém podlaze a ten roztomilý démon mě chtil za ruku, přitáhl k sobě, na klín a zabalil nás oba do deky.
S opřenou hlavou o jeho rameno, jsem pozoroval zasněžené ulice a Tae mi přitom nabídl hrnek s horkou kávou.
,,Dobré ráno Kookie..."
Řekl a oběma rukama mě zezadu pod dekou objal kolem pasu.
,,Dobré ráno..."
Usmíval jsem se jako idiot, vůbec mě nenapadalo nic, co bych měl říct.
Tohle byl jeden z těch dokonalých okamžiků, kdy vlastně ani nepotřebujete slova, kdy je vše perfektní a nepotřebuje to žádný komentář.
Jenže nic, co je takto dokonalé, nemůže vydržet navždy a já si byl až příliš dobře vědom toho, že dnes odlétáme...
Čeká nás další město, další vystoupení a hlavně, další hotel.
Podíval jsem se na Taehyunga a došlo mi, že myslí na to samé, že je prostě konec tohohle našeho spolubydlení, že tahle dokonalá chvíle, je takové loučení.
Myslím, že ani on neměl nejmenší představu, co bude dál, jak by to mezi námi mohlo pokračovat, protože pravděpodobnost, že bychom měli pokoj zase spolu je mizivá.
Tae se mi na chvíli zadíval do očí a jsem si naprosto jistý, že si všiml strachu, který mi teď svíral žaludek.
,,Něco vymyslíme Kookie, najdeme způsob..."
,,Opravdu si to myslíš, nebo se mě jen snažíš uklidnit?"
,,Snažím se uklidnit i sebe baby... Ale jo, věřím tomu..."
,,A co doma hm? Co bude, až se za pár dní vrátíme na dorm?"
Tae s povzdechem sklopil hlavu a já ciltil, jak se mi do očí hrnou slzy.
,,Já nevím Kookie, nevím..."
Přiznal.
,,No...Vždyť to můžeme brát jako takové Tokiské dobrodružství..."
Poznamenal jsem ironicky.
,,To bys chtěl?"
Zeptal se smutně, jako by si nevšiml ironie v mém hlasu, jako by snad věřil tomu, že bych tohle někdy mohl myslet vážně.
Položil jsem hrnek s kávou na zem, otočil se čelem k němu a omotal mu nohy kolem pasu.
,,Tae... Podívej se na mě."
Tae zvedl hlavu.
,,Myslíš, že bych tohle mohl myslet vážně?"
,,Co já vím, jsi podivné stvoření Jeone Jungkooku."
Usmál se, ale přesto jsem v jeho očích neviděl tu jiskru, která by mě ujistila, že je jeho úsměv upřímný.
Chtěl jsem to dál řešit, ale on jak se zdálo, už ne a použil ten nejspolehlivější způsob, jak odvézt moji pozornost jinam.
Pohladil mě po tváři a rty se přiblížil k těm mým. Chtěl jsem ho políbit, samozřejmě, že jsem chtěl, ale na chviličku jsem zaváhal a rozhlédl se kolem.
,,Co je Jungkookie?"
Všiml si hned Taehyung.
,,Nic, jen... Kdyby teď někdo z kluků byl třeba na balkóně, mohli by nás vidět..."
,,Kookie, kdyby se naklonil kdokoli z nich tak, aby viděl sem, pravděpodobně by spíš spadl, než by nás viděl a mimo to..."
Podíval se významě dolů, na svůj klín, na nás dva zabalené v dece...
,,Jo já vím, ale... Jsem trochu nervózní, myslím, že Jin něco tuší."
Přiznal jsem.
,,Jak to víš?"
,,Zeptal se mě na to. Zeptal se, co je to mezi mnou a tebou a proč se poslední dobou chovám divně, taky ví o té pořezané ruce."
,,Oh, náš svatý Jin..."
Poznamenal se smíchem Tae.
,,Jak to myslíš?"
,,Jin není tak nevinný a bezchybný, jak ze sebe dělá. Víš Kookie, řeknu ti tajemství, když sdílíš svůj život s tolika lidmi a jsi jako já, musíš se pojistit.
Na každého z nich něco vím, znám menší i větší, špinavá tajemství každého z nich.
Někteří to vědí, proto se nemusím bát, že by se pletli do mých věcí, nesnaží se mě soudit, nebo moralizovat, u některých je to tak, že si nechávám pro sebe, co vím a když budu muset, připomenu jim to, co se snaží skrývat...
Ne, Kookie, nejoukej na mě takhle, já bych to nikdy nepoužil proti nim jen tak, jen kdybych musel a věř, nebo ne, radost by mi to nedělalo."
Chvíli jsem na něj nevěřícně zíral, on byl opravdu ten nejlepší hráč, tuhle jeho stránku jsem moc neznal, ale uvědomoval jsem si díky tomu jeho pravou podstatu.
On není zlý, on je jen opatrný, je připravený pro všechny případy a udělat si z něj nepřítele, je ten nejhloupější nápad ever.