Fake love

Chci být sám

Přicházel a tvářil se neutrálně.
,,Tady jste..."
Poznamenal.
,,Tae, chci s tebou mluvit."
Vyhrknul jsem a hned se postavil před něj.
,,Um, běžte pomalu k autu, my vás doženeme."
Řekl Yoongi a podal mi kličky od vozu.
Tae nevypadal nadšeně, ale šel.
,,Mrzí mě to, že jsem neřekl pravdu, já...
Já jsem se bál, nezlob se, je mi to líto."
Spustil jsem hned, jak jsem si sedli do auta.
,,Hm, mě taky, ale nech to být... Nejsme připravení říct to někomu dalšímu. Zmýlil jsem se, nechal jsem ti doma dopis, ale prostě ho ignoruj, bylo to uspěchané."
Tae mluvil velice klidně a formálně.
,,Jaký dopis?"
,,Uvidíš až přijdeš domů, ale zapomeň na to, teď není vhodná doba."
Z jeho slov se mi zkroutil žaludek.
,,Ty... Nepůjdeš se mnou... Domů?"
,,Ne, chci se projít, půjdu pěšky."
,,Mohl bych jít s tebou..."
,,Chci být chvíli sám..."
Jeho slova mě bodla do srdce jako nůž.
Jen jsem na něj zíral, jak otevírá dveře a vystupuje z auta.
,,Uvidíme se doma."
Řekl tiše a naklonil se, aby mě políbil na čelo...
A pak byl pryč...
Nemohl jsem se ubránit slzám, ačkoli jsem se snažil uklidnit, že všechno bude v pohodě...
Přicházeli kluci, oči jsem si rychle utřel do rukávu a snažil se nahodit bezstarostný výraz.
,,Kde je Tae?"
Zeptal se Namjoon hned jak otevřel dveře.
,,Chtěl jít pešky."
Odpověděl jsem jako by nic, ale panika mi prostupovala až do morku kostí.
Kluci se po sobě rychle podívali, ale nikdo nic neřekl.
Jimin se sedl ke mě a hned jak jsme vyjeli, tiše ke mě promluvil:
,,Jsi v pohodě?"
,,Jo... Jasně."
Jimin mi položil ruku kolem ramen.
,,A Tae?"
Povzdechl jsem si.
,,Nevím..."
,,Mrzí mě to Jungkookie... Mrzí mě, že jsem se zachoval takhle, ale já se prostě bál..."
,,To je v pohodě, já se omlouvám... Nejsi kretén, to já... Měl jsem se za nás postavit, kdyby se manažer ptal jeho a né mě, bylo to snazší... Mys-myslím, že Tae chtěl vědět, jak se zachovám, proto nic neřekl, zklamal jsem ho..."
,,Bude to v pohodě, uvidíš... Dej mu chvíli, sám se vrátí, jen se musí uklidnit..."
Nezbylo mi nic jiného, než tomu věřit...
Opřel jsem si hlavu o okénko a sledoval ulice, v naději, že ho snad zahlédnu...