Fake love

Pokoj číslo 13

Na letišti jsme se snažili splynout a davem.
Jelikož odlétáme dřív, je celkem šance, že by se nám to mohlo i podařit, ale naši fanoušci nás poznají vždycky a všude.
Nestěžuju si, to vůbec, máme ty nejlepší fanoušky na světě.
Army  jsou jako naše rodina, jsou úžasní, milují nás a my je, ale jsou dny, kdy toho máme i my dost...
Dny, kdy si nepřeju být nic víc, než obyčejný kluk, co může v klidu kamkoli jít a nemusí se nijak schovávat...
Naštěstí Army's jsou obvykle milý, nejsou to vlezlý psychopati, je znát, že jim na nás opravdu záleží a když na letišti viděli, že spěcháme a nejsme v nejlepší náladě, jen nám zamávali a nechali nás v klidu jít...
Army=Naše rodina.
BTS by bez nich nebyli nic...
Jen kluci, co mají sen...
Miluju naše fanoušky...

V letadle jsem seděl s Jinem a před námi seděli Tae a Jimin.
Moje mučení začínalo, čekal mě let, při kterém nebudu dělat nic jiného, než se snažit něco pochytit z jejich rozhovoru.
Což se mi nepovedlo, protože spolu nemluvili.
Jimin spal celou cestu na Taeho rameni, Tae byl opřený hlavou o okénko a posluchal hudbu.
Seděl jsem za Jiminem, tak že jsem na Taehyunga občas viděl.
Jedinkrát během letu, se na mě podíval, setkal jsem se s jeho pohledem, ale nevydržel jsem to...
Prostě jsem sklopil oči a díval se radši na špičky svých bot...
Na letišti v Tokiu se nám podařilo proklouznout bez povšimnutí a jelo se rovnou na hotel.
Jako obvykle, jsme měli tři pokoje a jako obvykle se muselo rozhodnout, kdo bude s kým.
Tyhle věci se u nás nechávají náhodě, je to tak fér a myslím že i správné.
Od každého pokoje byli dva klíče, od velkého pokoje tři, Jin je všechny dal do čepice a nechal nás losovat.
První tahal Tae, vytáhl si číslo třináct, což byl pokoj pro dva.
Joonie a Jin měli pokoj pro tři a čekali, kdo bude sdílet místnost s nimi.
Další byl Jimin, čekal jsem, že si stoprocentně vytáhne pokoj s Taehyungem a já že určitě skončím s těma dvěma...
Ale když vytáhl klíč, byl to klíč od pokoje pro tři...
Nevypadal nadšeně, ale ani zklamaně, asi mu to bylo nějak jedno.
,,Teď ty Jungkookie."
Jin ke mě natáhl čepici a já sáhl dovnitř...
Vzal jsem první klíč, který mi padl pod ruku.
Sevřel jsem ho v dlani, vytáhl a podíval se...
Bylo to číslo třináct...
,,Co máš Kookie?"
Natahoval se Joonie, aby viděl jaké číslo mám.
,,Mám třináctku..."
Řekl jsem tiše a podíval se po svém spolubydlícím, se kterým mám tenhle pokoj sdílet.
Díval se na mě, vypadal...
Já nevím jak...
Rozpačitě? Nebo nervózně?
Netuším...
Rozhodně ale nevypadal nadšeně.
Neubránil jsem se pohledu na Jimina, jeho nálada se změnila, měřil si Taeho nepřátelským pohledem  a já byl najednou zmatenější...
Jako by...
Ne... To je blbost... Ale...
Prostě, nevypadalo to, že by mu šlo o to být na pokoji s ním, jak jsem očekával...
,,Okey, tak že Yoongi a Hobi, máte pokoj spolu."
Jin jim podal klíče a poslal nás všechny si vybalit.
Jeli jsme ve výtahu, já, Tae a Jimin...
Zbytek šel po schodech.
Myslím, že tohle byla nejdelší cesta výtahem, jakou jsem kdy v životě zažil.
Bylo to vyloženě trapné, snažil jsem se dívat do země a nemyslet na to, co mě čeká...
Oh bože, zmocňovala se mě panika už jen při té představě.
Já idiot vzhlédnul zrovna když se Jimin naklonil k Taemu a něco mu zašeptal do ucha...
On neodpověděl, podíval se na mě a pak zpět na Jimina...
Díky bohu, tahle nekonečná, výtahová scéna skončila a my vystoupili na našem patře.
Pokoj tří byl hned naproti výtahu, můj a Taeho úplně na konci chodby, tak že jsme pokračovali jen ve dvou.
Tae se ještě ohlédl na Jimina, který stál u dveří a pořád se za námi díval...

V naprosté tichosti jsem otevřel náš pokoj a zůstal stát, čekal jsem na něj, než za sebou zavře dveře.
Místnost nebyla velká, hned u dveří byli dvě, bíle povlečené postele, rozdělené malým nočním stolkem, na kterém byla lampička.
Měli jsme balkón, což mě potěšilo a rohodně jsem chtěl tu postel, co byla dál ode dveří, u okna a vstupu na balkón.
U protější stěny byl stůl, dvě židle a dveře kterých jsem si všiml vedli pravděpodobně do koupelny.
,,Ehm.. Kterou postel chceš?"
Tae přerušil ticho a já se trochu lekl.
Samozřejmě, chtěl jsem tu u okna, ale on se na mě tak nevinně díval...
Na světě nebylo nic, co bych mu odmítl dát, nic co bych neudělal proto, aby mu bylo dobře...
,,Jak chceš, mě je to asi jedno..."
,,Víš, že nejsi moc dobrý herec Jungkookie?"
,,Ehm... Co že?"
,,Myslíš, že tě znám týden? Vždycky chceš postel u okna."
Dostával mě jeho úsměv, stejně jako fakt, jak nepodstatné maličkosti z mého života si pamatuje...
Jen jsem sklopil hlavu a usmál se jako idiot, přistižený při lži.
,,V pohodě, mě ta u dveří nevadí."
Řekl s úsměvem a položil svoji tašku na postel.
Oba jsme vybalovali, nijak jsme se spolu nebavili.
Bylo to divný...
Nemáme spolu pokoj poprvé, to vůbec ne, hotely jsou náš domov snad víc než Dorm a samozřejmě se už se stalo, že jsme byli spolu, ale je to poprvé od té doby co...
Okey Jungkooku, neopovažuj se na to myslet...
Ne teď...
Nebo s ním nevydržíš v jedné místnosti ani pět dalších minut.
Podařilo se mi zahnat vzpomínky, které se už skoro dostaly na povrch, sedl jsem si na postel a přemýšlel, co bych mohl dělat.
Můj spolubydlící zmizel v koupelně, slyšel jsem zvuk vody ze sprchy a moje hlava se opět vydala na výlet do vzpomínek....
Tak moc bych tam chtěl jít za ním...
Ale vím, že nemůžu...
Když se Tae vrátil, posadil se na postel.
Měl na sobě černé tílko a černé kalhoty, mokré vlasy, neupravené, rozcuchané do všech stran a na čele šátek, uvazaný vzadu pod vlasy...
Miloval jsem tenhle jeho vzhled...
A miloval jsem ho dvojnásob, když to bylo doma, bez make-up a přehnané úpravy, takhle byl dokonalý....
Seděl tam pár metrů ode mě, zíral do mobilu a vypadal hodně zaujatě.
Evidentně si s někým psal, rychle ťukal prsty do svého iPhonu a pak najednou vstal.
,,Kookie, skočím si něco zařídit, Jimin se mnou chce mluvit, nevím jak dlouho budu pryč, ale nemusíš na mě čekat, když už u nich budu pokecám i s ostatními..."
,,Aha... No, já jsem stejně celkem dost unavený, tak že pokud kluci nebudou chtít dělat něco, u čeho je vyžadována moje přítomnost, asi půjdu spát..."
,,Okey..."
Řekl rychle, na půl cesty už venku ze dveří.
A byl pryč...
Je teď ta vhodná doba na sebezhroucení?
Ano? Už je ten správný čas?
Asi bude nejlepší dát si sprchu a nedělat ze sebe většího idiota, než jakým už teď jsem.
Koupelna pořád voněla jako on...
Proč mi sakra každá věc, chvíle, cokoli, na tomhle fakin světě musí dělat tuhle situaci ještě těžší?
Sprchoval jsem se a snažil se nemyslet...
Byla to marná snaha, na malou chvíli jsem se tomu prostě poddal a jedna malá slza se spojila s vodou dopadající na mou tvář.
Budu v pořádku...
Opakoval jsem si stále znova...
Musím si to opakovat, dokud tomu sám nezačnu i věřit...