Fake love

Liar

Trvalo mi dlouho, než jsem se vzpamatoval, než jsem byl schopen se vůbec pohnout, myslet...
Bylo to několik minut, nebo hodin?
Byla to stále ta samá noc?
Byl jsem já ještě pořád tím stejným člověkem?
Ležel jsem pořád na tom samém místě, ve stejné poloze, v jaké mě tady nechal, jako kus hadru, jako hračku, se kterou ho přestalo bavit si hrát...
Ležel jsem tam a zíral do stropu a za oknem bylo slyšet déšť...
Stalo se to vůbec? Přemýšlel jsem, jestli se mi to prostě jen nezdálo, protože to, co jsem si pamatoval, nedávalo nejmenší smysl.
Můj první pohyb bylo otočení hlavy, můj první pohled byl na kluky, kteří tady opravdu spali, tak že to asi nebyl sen.
Mám vstát a jít k sobě, nebo mám zůstat tady? Záleží na tom vůbec?
A komu...?
Mě ne...
Něco, o čem jsem snil tak dlouho, něco, co bylo tou nejůžasnější věcí, co jsem kdy zažil, se v jediné vteřině zhroutilo jako domeček z karet...
Nikdy předtím, se mě takhle nikdo nedotýkal... Nikdy jsem nikomu nedovolil zajít tak daleko...
Jasně, randil jsem s pár holkama, ale nikdy nedošlo k ničemu víc, než líbání a to proto, že jsem nikdy necítil potřebu zajít dál.
Nevěděl jsem, co tomu chybí, až do teď.
Byla to vášeň, taková ta spalující touha, co vám až vyrazí dech, kdy hlava vypne a vy jednáte jen tělem, které řídí chtíč...
Možná je to tím, že jsem nikdy nikoho nemiloval, ne doopravdy.
Byl jsem párkrát zamilovaný, ale bylo to chvilkové, takové to nadšení, co opadne tak rychle, jako přišlo.
Za poslední téměř tři roky jsem si totiž uvědomil, že být zamilovaný a milovat, je obrovský rozdíl.
Zamilujete se snadno, je to fáze, kdy je všechno růžové, nevidíte na tom druhém žádné nedostatky a vše se zdá být dokonalé...
Jenže, tahle fáze má omezenou dobu...
Ty chyby začnete časem vidět a nadšení je pryč, stejně jako pocit, o kterém jste si mysleli, že je to láska.
Naproti tomu milovat, je úplně něco jiného, růžové brýle už jsou pryč, vidíte každou jednotlivou chybu na tom druhém a přesto, cítíte stále víc. Nemilujete ho pro dokonalost, ale právě pro to, jak moc je ve své nedokonalosti dokonalý a i když vás ten člověk občas dohání k šílenství, přesto...
I kdyby jste tu možnost měli, nezměnili by jste na něm jedinou věc...
A to je definice slova milovat, rozdíl mezi milovat a být zamilovaný...
A to je to, co cítím ke Kimu Taehyungovi...

Netuším kdy jsem usnul, ale probudili mě paprsky ranního slunce, které svítilo skrze okno.
Deštivé dny jsou u konce, jak se zdá a nás čeká dlouhý, pracovní den.
Ani na minutu jsem nedovolil sám sobě vzpomínat na včerejší večer. Zaměstnával jsem svou hlavu drobnými, nepodstatnými věcmi v zoufalé snaze nedovolit sám sobě vzpomínat na to, co se stalo.
Ano, samozřejmě, čekalo mě nepříjemné setkání se zdrojem všech mých problémů, ale bral jsem to prostě tak, jak to je.
Tae si dokázal co chtěl, protože on rozhodně nespal, když jsem já idiot dovolil sám sobě ujet a sahat na něj. Rozhodně mu došlo, že zkouším co udělá, když si ho nebudu všímat, tak že jo, Tae je vítěz, já jsem totální looser a dál se k tomu nemusíme vracet.
Budu dělat jako by se nikdy nic nestalo, což bych musel před ostatními tak jako tak, tak že hotovo, není na tom co dál řešit.
Hlavně máme teď jiné starosti, než moje hormonální výlevy a to turné v Japonsku, které je opravdu důležité, tak že dnes nás čeká zkouška choreografie, porada ohledně oblečení na koncerty a taky bych si už mohl začít balit, protože odlétáme za dva dny.

Tak že jsem prostě vstal a automaticky zamířil do kuchyně, odkud byli slyšet hlasy ostatních.
,,Tak už ses konečně vyspal?"
Zeptal se mě s úsměvem Joonie, který si právě naléval džus.
Důvod všech mých problému seděl na kuchyňské lince a s nohama spuštěnýma dolů si dopřával snídani v podobě ovesné kaše.
Bože, myslel jsem si, že to bude v pohodě, ale teď mi bylo na umření.
Cítil jsem, jak se mi hrne krev do tváří a já pravděpodobně rudnu jako rajče.
Tae ani nevzhlédl od jídla a jen zamumlal něco, jako dobré ráno.
Vypadal velice zaujatě, snídani nebo se toulal v myšlenkách někde úplně jinde?
Posadil jsem se vedle Joongiho, který byl evidentně stále unavený a zíral jsem na jídlo před sebou. Neměl jsem hlad, spíš naopak, ale v břiše mi příšerně kručelo a bez jídla zkoušku prostě nezvládnu.
Zvedl jsem hlavu, abych si něco vybral a můj pohled se setkal s pohledem Taeho, sedícího stále na lince naproti mě.
Díval se na mě, jeho tvář byla úplně bez výrazu, nebyl jsem si v jednu chvíli ani jistý, jestli se divá na mě, nebo skrze mě.
Snažil jsem se nevypadat ublíženě, nebo vyčítavě, dlouho jsme se dívali jeden druhému do očí a moje pokusy o prolomení té jeho masky, byli přerušeny Hobim, který se posadil vedle mě a začal se smát jako blázen.
Všichni teď obrátili svoji pozornost na něj, s nechápavým výrazem jsem na něj koukl i já, vytržený ze svého osobního vesmíru, který zahrnoval jen mě a Taehyunga.
,,Oh my god, Kookie, co jsi dělal včera v noci?" Zeptal se me Hobi mezi záchvaty smíchu.
Moje zmatení se změnilo v paniku, automaticky jsem pohledem střelil po Taem, který při těch slovech zpozorněl.
,,A hlavně s kým...?"
Vybuchl Hobi znova a nepřestával se smát.
Všichni v kuchyni na něho zírali stejně udiveně a on, místo odpovědi, chytil moji hlavu, lehce mi ji naklonil a otočil mě k ostatním.
Kuchyní se nesly výkřiky, jako ohhh, ahhh a Oh my god...
Absolutně mi nedocházelo o co jde, zmateně jsem Koukal z jednoho obličeje na druhý, až se moje oči u jednoho zastavili.
Tae se na mě ze svého místa díval, rukama se držel okraje linky a byl lehce nakloněný dopředu. Věnoval mi jeden svůj pitomý úsměv, takový ten: Jsem hajzl a užívám si to.
,,Co to tam máš Kookie...?"
Zeptal se mě aniž by přerušil oční kontakt, jeho pohled byl pobavený a způsob jak vyslovil moje jméno vyloženě destruktivní.
Do hajzlu, to má v plánu mě ničit i před ostatními, nebo je to prostě jen tak, že jsem jediný, kdo tohle jeho chování registruje?
,,Co tam mám sakra?"
Začínal jsem být naštvaný.
Hobi vzal telefon, udělal rychlou fotku a ukázal mi ji.
Na krku jsem měl sice malý, ale naprosto zřetelný rudý, až fialový flíček.
Stupeň paniky se zvýšil na level 12 z 10 a já absolutně nevěděl co říct.
Rukou jsem si třel poznamenané místečko na krku a snažil se vymyslet něco, co by alespoň trošičku dávalo smysl.
,,Eh... nevím co to je, ale rozhodně to není co si vy idioti myslíte..."
Podařilo se mi vykoktat.
Všichni se pořád hlasitě smáli, až na Jimina, který se na mě díval tak nějak podivně.
Jeho oči byli lehce přivřené a ačkoli neřekl nic, přišlo mi, jako by absolutně nevěřil tomu, co říkám a narozdíl od ostatních, neviděl na celé situaci ani nic vtipného.
Abych zachránil tento pitomý moment, dodal jsem ještě:
,,No, byl jsem celou dobu s vámi a spal, tak že jestli to je, to co si myslíte, tak mě musel okusovat někdo z vás, během toho, co jsem spal a to by bylo dost trapný i na vás..."
,,Okey Kookie..."
Plácl mě Hobi smířlivě po zádech a po chvilce se hovor u snídaně stočil k tématu dnešní zkoušky a organizačních věcí, za což se byl rád.
K mému potupnému fleku na krku se už nikdo necracel, jen Jimin se na mě pořád zkoumavě díval, ale nedal jsem mu najevo, že bych si toho všimnul.