Fake love

Awakening

Ráno mě z hlubokého spánku vytrhl hlasitý zvuk.
Byl to Hobi, z chodby hulákal jako blázen a u toho skoro až vyrazil dveře.
Tae který byl stále vedle mě se, posadil.
,,Obleč se, rychle!"
Poručil mi a zmizel v koupelně.
Byl jsem zmatený a rozespalý, celé tělo mě bolelo a ještě jsem absolutně netušil, kde mám jakýkoli kus oblečení.
Podařilo se mi najít boxerky, tak že jsem se do nich nasoukal a chystal se otevřít.
Zarazil mě ale Tae, vystrčil hlavu ze dveří koupelny.
,,Tvůj krk Kookie..."
,,Sakra..."
Začal jsem se nervózně přehrabovat ve své skříni, naprosto jistě jsem věděl, že jsem si zabalil rolák.
Ano, budu vypadat jako naprostý idiot, ale je to pořád lepší, než někomu vysvětlovat všechny ty skvrny a kousnutí na mém těle.
,,Heeeej!!! Vstávat!!!"
Hulákal Hobi za dveřmi a dožadoval se tak pozornosti.
,,Jo, vydrž jsem vzhůru..."
Do prdele kde je ten fakin rolák?
Začínal se mě zmocňovat vztek, ale konečně jsem z té hromady oblečení vytáhl ten správný kus vínově červené látky.
O chvíli později jsem otevřel dveře nedočkavému Hobimu.
,,Proč ti to tak dlouho trvalo sakra? A kde je Taehyung?"
,,Promiň, špatně jsem v noci spal. Tae je asi ve sprše, nevím..."
Hobiho pohled padl na dvě totálně zbordelené postele a když jsem následoval jeho pohled, došlo mi, že na té mojí pořád leží lahvička s lubrikantem.
Zachvát paniky za 3...2...1...
Hobi si zatím ničeho nevšiml, tak mě nenapadlo nic jiného, než si sednout na postel a tu zatracenou lahvičku nenápadně hodit na zem, když se Hobi otočil ke koupelně, aby se přesvědčil, že Tae tam opravdu je.
Zakopl jsem gel pod postel a snažil se tvářit, jako by nic, ačkoli jsem cítil jak rudnu ve tvářích i na krku.
Konečně se otevřeli dveře od koupelny a do pokoje vešel Tae.
Vypadal skvěle, v černých džínách a bíle mikině s průstřihy na rukávu.
Zlatavě hnědé vlasy mu spadaly do čela a vypadl tak nějak roztomile a dětsky.
Jeho krk nenesl žádné známky po kousnutí, vše pečlivě zamaskoval make-upem, stejně jako kruhy pod očima...
,,Dobré ráno Hobi hyungu."
,,Dobré ráno."
Odpověděl Taemu Hobi.
Seděl jsem na posteli a moje mysl se začala ztrácet někam do neznáma.
Tae se na mě ani nepodíval, ani na vteřinu.
Vypadal tak formálně a chladně, byl najednou tak cizí...
Musel jsem zírat jako duševně chorý, protože Hobi drknul do Taeho a povídá:
,,Co je to s ním?"
,,Co já vím, asi se mu chce spát..."
Poznamenal Tae a mluvil o mě, jako bych s nimi v místnosti ani nebyl.
,,To nespal?"
Pokračoval Hobi.
,,Co já vím, nejsem jeho chůva."
Oh...Vážně Tae, vážně?
Chtělo se mi křičet, ale musel jsem dělat jako by nic, jako bych si nevšiml tónu, jaký použil.
,,Hele za chvíli se pojedeme najíst a pak do haly, musíme si prohlédnout pódium a taky nás čeká zvukovka, Joonie mě pro vás poslal, protože všichni ostatní už jsou na velkém pokoji."
,,Hm... Dám si sprchu a můžeme jít."
,,Jo, dej si sprchu Kookie, vypadáš hrozně." Poznamenal Hobi.
,,Špatně jsem spal."
,,Jak to?"
,,Nevím Hobi hyungu, první noc v nové posteli mám vždycky trochu problém usnout."
Odpovídal jsem Hobimu, ale celou dobu sledoval Taeho, jestli se na mě třeba alespoň podívá, ale nedočkal jsem se sebemenší reakce z jeho strany.
,,Ou... Co jsi to tomu mobilu provedl?"
Zeptal se Taeho, když si všiml jeho rozbitého mobilu na stole.
,,Ehh... Nehoda..."
Odpověděl mu s úsměvem.
,,Smrtelná nehoda, rip tvůj iPhone Tae."
Hobi a Taehyung se smáli a já se snažil připojit se k nim, ale moc dobře mi to nešlo.
Zmizel jsem ve sprše, bylo mi hrozně...
Cítil jsem se...
Já nevím... Poníženě? Trapně? Využitě?
Co to s ním sakra je?
Nechápal jsem proč se takhle chová...
Jak se může po tom všem, co se stalo včera v noci, chovat takhle?
Čas ve sprše jsem zkrátil na minimum, spěchal jsem, doufal jsem, že Hobi třeba odejde a já budu mít příležitost si s Taem promluvit.
Pečlivě jsem skryl cucáky a kousance na svém krku, při důkladnějším pohledu do zrcadla mi došlo, že vůbec nepoznávám sám sebe.
Něco ve výrazu mé tváře bylo jiné, ale nedokázal jsem přesně definovat, co to bylo.
Bylo to snad těmi tmavými kruhy pod mýma očima? Nebo příliš nateklými a rudými rty?
Ne, nebylo to jen tím...
Ale bylo to očima, něco se v nich jakoby změmio, něco bylo jiné...
Jako by z mé tváře zmizela všechna ta dětská nevinnost...
Jako bych ztratil duši...
Ztratil, nebo mi ji někdo vzal?
Ne...
Odevzdal jsem mu ji dobrovolně, stejně jako srdce, které mu patřilo už dávno, naservíroval jsem mu svoje tělo, na stříbrném podnosu a aniž bych si to uvědomoval, s tím vším jsem mu odevzdal i svou duši...