Fake love

Jimin

A stejným způsobem, jako předtím já jemu, mi položil každou ruku na jedno koleno...
Bolestně pomalu jel nahoru a mě se chtělo začít vzdychat...
Chtělo se mi zaklonil hlavu, zavřít oči a nechat ho, aby mi pomohl od toho příšerného problému v mých kalhotách...
Tae se dostal až nahoru na stehna a plynulým pohybem mi lehce roztáhl nohy od sebe...
Ani na vteřinu se na mě nepřestal dívat, kluci začali něco křičet, zpívat, nebo tak něco a já využil zmatku, naklonil jsem se k němu a zašeptal:
,,Tae, prosím, přestaň, myslím to vážně..."
,,Říkal jsi přece, že už se mnou žádný hry hrát nebudeš..."
Odpověděl a lehce mi přejel po vnitřní straně stehen prsty...
Už jsem pomalu ztratil kontrolu, pomalu jsem ho nechal, aby pokračoval a vykašlal se na to, kde jsme, dovolil jsem si poslední pohled kolem sebe, než se nechám vtáhnout do mého osobního, zvrhlého vesmíru...
A můj pohled se setkal s Jiminem...
Viděl celé tohle divadlo.
Jak dlouho se dívá?
Pokud se vážně divá, musí vědět, co se děje...
Víc, než fakt, že mohl vidět co se děje pod stolem, mě ale rozhodil jeho pohled.
Netvářil se šokovaně, ani znechuceně...
Jeho pohled byl nesouhlasný, ale lítostivý...
Nedíval se na Taeho, jen na mě, způsobem, jako by mě litoval...
Nechápal jsem a moje překvapení a nepochopení nekončilo, kopl jsem pod stolem do Taehyunga a nenápadně střelil pohledem k Jiminovi, aby se na něj Tae podíval, aby přestal...
A v tu chvíli přišel asi největší šok této podivné situace...
Tae s rukama stále pod stolem, skloněný dolů, lehce zvedl hlavu a setkal se s nesouhlasný Jiminovým pohledem...
Čekal jsem, že se Tae stáhne, lekne, nebo tak něco...
Ale on se díval na Jimina s pobaveným pohledem, kousal si u toho spodní ret, tvářil se vyloženě pobaveně a provokativně.
Jimin jen nesouhlasně zakroutil hlavou a sklopil pohled.
Bylo mi z toho divně, odstrčil jsem Taeho ruce a odsunul se i z židlí dozadu.
Můj démon se tvářil vyloženě naštvaně a házel naštvané pohledy po Jiminovi, mě prostě ignoroval.
Byl jsem naštvaný, uražený a zmatený.
Taehyung se mnou hrál nějakou hru, které jsem nerozuměl a Jimin věděl něco, co mi evidentně uniklalo...
Dohánělo mě to k šílenství, ten způsob, jakým se Tae podíval na Jimina, tohle všechno...
Chtěl jsem už odsud jen vypadnout, pryč od te blbé kamery, kvůli které jsem se musel tvářit jako že se nic neděje, že jsem happy, v pohodě...
Bylo mi zle z tohohle divadla, byl jsem jen cvičená opice, co hraje svou roli...
A tak jsem se smál, povídal si s kluky, dělal stupidní obličeje do kamery a uvnitř mě to vřelo...
Vzteky se mi třásly ruce, když jsem jako první vyšel z té zatracené místnosti, chtělo se mi jít domů, zavřít se v pokoji, přesáhnout si peřinu přes hlavu a být sám, nebo někoho praštit přímo do obličeje...
Někoho velmi konkrétního...
Ale musel jsem vydržet ještě tři hodiny...
Ještě nekonečně dlouhé tři hodiny, ve kterých budeme zkoušet choreografii, kterou všichni známe nazpaměť...
Ale přece jen, něco je nové.
Je to ta zatracená chvíle, po skončení Fire, kdy má ke mě Tae přijít ze zadu a předstírat něco jako větší, než přátelský zájem o mě.
V rozpoložení, v jakém jsem byl mi z toho bylo vyloženě zle.
Kluci už byli v tělocvičně a já se otráveně táhl za nimi.
Ve dveřích jsem se potkal s Jiminem, který jako by úmyslně zpomalil, aby počkal na mě.
Chtěl jsem se kolem něho jen protáhnout, ale zastoupil mi cestu, položil mi ruku na rameno, zatlačil mě tak stranou ode dveří.
Koukal jsem na něho nechápavě a zároveň jsem měl fakt vztek.
Nahnul se ke mě a velmi tiše mi zašeptal do ucha:
,,Kookie, nehraj si s ohněm..."
,,Ne-nechápu, o čem to tady mluvíš..."
Vykoktal jsem a snažil se znít přesvědčivě.
,,Myslím, že víš naprosto přesně o čem mluvím. A musíš mi věřit, když ti říkám, že tohle nejsou hry pro někoho jako ty..."
Okey, teď do mě vjel vztek...
,,Pro někoho jako já? Co do prdele myslíš tím někdo jako já?"
Jimin se usmál, pohladil mě soucitně po tváři a povídá:
,,Jsi příliš nevinný Kookie. Až moc nevinný, nevíš do čeho se pouštíš..."
S těmito slovy a uspokojeným úsměvem Jimin odešel za ostatními do tělocvičny a já za ním...