Keep Calm&Love Senpai

9. kapitola

Ahoooj!
Hned na začátku se chci omluvit, že mi to dnes tak trvalo a přidávám kapitolu až teď, ale nějak jsem to dřív nedávala.

Urychleně jsem se vykoupal, osušil se a vzal si zpoza dveří oblečení, které mi Ikimo zapůjčil. I když se asi snažil vybrat to nejmenší co měl, tak mi to bylo šíleně velké. Například kalhoty mi neustále sjížděly až ke kotníkům, a proto jsem si vzal jen jeho triko a své spodní prádlo. Nějakou dobu jsem přemýšlel, jestli vážně v tomhle odsud vylezu, ale nakonec jsem se odhodlal a zamířil za ním do kuchyně, kde by měl být, jak napsal na lístek. "Nesměj se." řekl jsem, když už jsem byl před ním. Cítil jsem se fakt trapně.

Byl jsem v polovině práce, když mě vyrušil Yuuovo hlas. Dokud jsem se na něj nekoukl, tak jsem význam nechápal. Usmál jsem se od ucha k uchu. "Ale prosím tě, jako čemu bych se měl smát? Jsme snad chlapi, ne? A vlastně jsem ani nevěřil tomu, že by na tobě něco z toho mohlo držet." Sice řekl, že se nemám smát, ale vypadal tak vtipně a roztomile zároveň, že mi na tváři pohrával pobavený výraz. Ale nesmál jsem se! "Posaď se, nandám ti jídlo." Vstal jsem, začal jídlo nandavat úhledně na talíře, pak porce položil na stůl a posadil se. "Snad ti bude chutnat."

Uhnul jsem pohledem a hrozně jsem se snažil, abych se nezačal zase červenat, ale asi se mi to moc nepodařilo. "Díky." Posadil jsem se ke stolu a dal si do pusy první sousto. "Mmm, je to výborný!" řekl jsem nadšeně a dal si do pusy další kus masa s bramborem. "Když doma bylo něco teplého k jídlu, tak to byla instantní polívka."

Usmál jsem se nad tím jak se začervenal. Sice jen lehce, ale přeci jen. Tohle mu opravdu slušelo mnohem víc, než dělání problémů. "Jsem rád, že ti to chutná. Kdyby jsi potřeboval, můžeš u mě kdykoliv přespat. Malá společnost by mi taky trochu prospěla, takže budu i rád." Pak jsem se taky pustil do svojí porce.

"Ještě jsem ti zapomněl něco říct." odmlčel jsem se chvíli, abych našel vhodná slova, jak začít. "No, u našeho domu dnes stála policie. Nevím, z jakého důvodu a proto jsem taky byl v tom lese. Bál jsem se, že přijeli zabásnout tátu a mě šoupnou do děcáku." snažil jsem se to nějak zkráceně vysvětlit. "A bojím se, co se bude dít, když se moje domněnka potvrdí."

Upozornil, že na něco zapomněl, tak jsem mu věnoval svou pozornost a počkal, až začne mluvit. Když mi to řekl, zamyslel jsem se a po chvilce promluvil. "To chápu, ale neboj se. I kdyby tě hledali s tím, že tě odvezou do děcáku, tak to můžu domluvil. Sice by jsi musel do osmnácti zůstat u mě, ale myslím, že to by jsi mohl přežít." Rychle jsem utrhl kousek papíru z jednoho testu, napsal na něj svoje osobní mobilní číslo a přišoupl ho před něj. "To si ulož do mobilu. Jestli se vrátíš domů a nikdo tam nebude nebo tě nedej bože policajti odvedou, tak zavolej. Vše zařídím, jasný?"

Udiveně jsem na něj koukal. "To by jsi pro mě fakt udělal? Ale občas umím být fakt otravný." zašklebil jsem se na něj. Nemohl jsem uvěřit, že by si mě k sobě opravdu vzal. Vzal jsem si od něj kousek papírku s číslem a nechal jsem si ho před sebou, abych si ho potom uložil.

"Jasně. Nechci, aby jsi se ještě trápil. Už ve škole toho je dost." Na to jsem se musel tajemně usmát. Samo sebou, že jsem to jen hrál, ale blafování mi vždy šlo, a tak trochu jsem mu chtěl něco málo z toho všeho oplatit. "Jestli budeš otravný až moc, tak ti něco vyvedu."