Keep Calm&Love Senpai

3. kapitola

Na místě jsem se zastavil a otočil se k němu, jenže to už mizel pryč a já tam stál jako solný sloup, dokud nezmizel v dáli. Vůbec mě nenapadlo, že by si mohl projít něčím takovým a teď jsem měl tak trochu výčitky. No výborně, jako bych neměl vlastních problémů dost. Po chvíli jsem se z toho oklepal a vydal se k Hotakimu. Neměl jsem zapotřebí se setkat znovu s tátou, který bude opět na mol, včerejšek mi vystačí na týden dopředu.

Celý vytočený jsem vrazil do svého domu a v duchu si nadával. Sakra, co si teď bude myslet? Rozhlásí to? ne to snad ne. Co když to slyšel i někdo jiný? Začal mě tížit příval těch nesmyslných otázek, které mě ale neskutečně děsily. Měl jsem chuť své nejdražší zase vidět, ale to by znamenalo dojít si pro fotky do stolu a zase se utápět ve výčitkách. Vykašlal jsem se na všechno kolem a prostě sebou plácnul na gauč, do kterého jsem civěl, velmi záživné.

"Fakt nebude vadit, když tu přespím?" zeptal jsem se svého dobrého přítele, když už jsem seděl u něj v pokoji na posteli. "Prosím tě klid, spíš tady častěji než doma, tak už takřka patříš do naší rodiny. Navíc, máma tě má ráda." pokusil se o úsměv a na to, že měl po včerejšku šílenou kocovinu, tak mu to docela i šlo. Chtěl jsem ho nechat v klidu, aby si mohl odpočinout a raději šel do ne zrovna moc prostorné kuchyně, kde se nacházela jeho máma. "Chcete pomoct?" zeptal jsem se, ale aniž bych počkal na odpověď, pustil jsem se do mytí špinavého nádobí, které bylo ve dřezu, načež se na mě mile usmála. Hotako a ona byli pro mě jediné dvě osoby, na kterých mi skutečně záleželo. Hotako byl můj dobrý kamarád od dětství a ona pro mě byla jako matka, nikdy mezi námi dvěma nedělala rozdíly.

Asi po hodině jsem se zase dal do kupy a vstal z gauče. V domácnosti jsem trochu poklidil a postaral se o tu malinkou bílo-šedou kuličku s ocáskem a ušima. Taky jsem si s kotětem chvilku hrál, abych nebyl za nejhoršího páníčka. Chvilku na to jsem se oblékl do sportovního (černé tepláky, upnuté černé tílko a mikinu v tmavě šedé barvě) a vyběhl na ulici. Měl jsem v plánu běhat aspoň dvě hodiny kdekoliv po městě, abych se provětral.

Se vším jsem Hotakovo mamce pomohl, mezitím co on spal a já teď neměl co dělat, proto jsem se šel ještě projít. Všude byl krásný klid, slunce pomalu zapadalo za obzor a na obloze se začaly objevovat červánky. Vzpomněl jsem si zase na Ikima. Možná bych si měl přestat stěžovat a uvědomit si, že někteří lidé si prošli i něčím horším, nežli já. Povzdechl jsem si. Proč teď pořád přemýšlím nad takovými věcmi? Jak mě jediný člověk, který se znenadání objeví v mém životě, může takhle rozhodit? Vůbec jsem se nepoznával. V dáli jsem uviděl pomalu se přibližující osobu, běžce, který stále zmenšoval vzdálenost, která nás dělila, a čím blíže byl, tím víc jsem v něm poznával již známou tvář.

Při běhu jsem se koukal asi jen metr před sebe. Stačilo to, abych se případně něčemu vyhnul a zároveň jsem nemusel koukat na to, jaký kus ještě musím uběhnout. Fyzicky k ničemu, ale duševně supr. Mohl jsem takhle běhat klidně skoro celý den, protože jsem tím vlastně oblboval svůj mozek. Už jsem začal přemýšlet nad tím, že už poběžím domů, když se náhle v mém zorném poli objevila překážka. Zastavil jsem a zároveň udělal krok stranou, zvedl hlavu a hned v postavě poznal Yuua. Musím říct, že po té události v parku jsem byl v jeho blízkosti docela nervózní, ale i přes to jsem ho s klidem v hlase pozdravil.

"Zdravím." broukl jsem na oplátku a vyhýbal se očnímu kontaktu. Nevěděl jsem, jak mám reagovat, co mám dělat, co říct, no prostě jsem nevěděl vůbec nic. "Můžeme si promluvit?" zeptal jsem se po chvíli trapného ticha.