Keep Calm&Love Senpai

61. kapitola

Když si stoupl přede mě, tak jsem ho nejdřív chtěl prostě obejít, ale bylo mi jasný, že to by řešením nebylo, tak jsem chvíli prostě jen zíral do země. Bolelo mě u srdce, když na mě valil ty otázky, zvlášť tu poslední. "Protože se prostě bojím. Bojím se, že se na mě naštveš, už se mnou nebudeš chtít být, protože ti přidělávám pořád jenom potíže a radši si půjdeš třeba za Aomem nebo já nevím kým." Byl jsem z toho úplně zoufalý, nevěděl jsem co mám dělat a potřeboval jsem před tím nějak utéct. "Jdu do školy, musím se připravit." Dobře, tohle byl tedy hodně chabí pokus o útěk od téhle konverzace. Obešel jsem ho a zase zamířil do koupelny.

Ta slova hodně bolela. Ale nejvíc bolelo to, že si myslel že bych šel raději za Aomem. "Počkat, ty si myslíš že s ním něco mám?" vychrlil jsem ze sebe, aniž bych nad tím přemýšlel. On si opravdu myslí, že ho podvádím? Doslova se mi z téhle situace udělalo zle a tak jsem se raději opřel o stěnu.

Snažil jsem se uklidnit, aby se mi netřásl hlas. Moc se mi to nedařilo, ale přesto sem se zastavil a otočil k němu. "Ne, že bych si to přímo myslel, ale nedivil bych se. Pořád ti přidělávám jenom potíže, tak proč se se mnou zahazovat. Kdyby to byla pravda, tak bych se na tebe nemohl zlobit." sklopil jsem hlavu a otočil se znovu směrem ke koupelně. "Promiň." hlesl jsem. Věděl jsem, jak ho moje slova zraňují, ale chtěl, abych mu řekl, co mě trápí, ne? tak tady to má a teď je na něm, jak se zachová.

Co si o sobě sakra myslí?! Teď se mě částečně zmocnila zloba. Natáhl jsem se po něm, chytil ho za rameno, otočil ho na sebe a pak jsem ho chytil za triko a přitáhl ho k sobě. Chtěl jsem mu dost hnusně říct svůj názor, ale místo toho se mi z očí spustily slzy. Ještě chvíli jsem se snažil je zahnat, abych mohl mluvit, ale nešlo to a tak jsem ho jen rychle, hrubě políbil a pak jsem co nejrychleji zas zašel do ložnice, kde jsem za sebou prudce zavřel.

Chtěl jsem zajít do koupelny, ale opět mi v tom zabránil, jenže tentokrát o něco hruběji, než předtím. Opět mnou projela bolest, když si mě otočil k sobě, ale jakékoliv úpění se mi podařilo zadržet. Bál jsem se, co teď udělá, protože bylo vidět, že je opravdu hodně naštvaný, jenže on mě prostě jen hrubě políbil. Bylo to snad ještě horší, než kdyby mě třeba i praštil nebo udělal cokoliv jiného. Když zmizel v ložnici, sesunul jsem se po stěně k zemi a začal nekontrolovatelně brečet. Věděl jsem, jakou obrovskou chybu jsem to zase udělal, ale teď už to nevrátím. Teď se na mě musí hodně zlobit, dokonce mě už i možná nenávidí. Asi prostě mi není souzeno být šťastný a ani lidem v mém okolí, které mám rád, takže to je možná i lepší. Po chvíli jsem vstal, jen zapadl do svého pokoje, kde jsem se převlékl a vzal si tašku s učením. Na lístek jsem mu ještě napsal, že jsem šel do školy, aby si nemyslel, že jsem zase utekl a vyrazil.

V ložnici jsem se snažil uklidnit a všechno si srovnat v hlavě, což se mi nakonec podařilo, ale uvnitř to stále hodně bolelo. Uvažoval jsem o tom, že zavolám do školy, že nepřijdu protože jsem si nebyl jistý, jestli bych vůbec zvládl vyučovat, ale došlo mi, že si to nemůžu dovolit. Rychle jsem proběhl ledovou sprchou, abych se dal aspoň trochu do kupy. Oblékl jsem se do čistého a chtěl najít Yuua, ale místo toho jsem našel vzkaz. Tak teď jsem si byl tuplem jistý, že to ve škole nezvládnu. Jak by to sakra vypadalo, kdybych se najednou z ničeho nic třeba rozbrečel?! Snažil jsem se na něco přijít, ale bohužel mě nenapadlo nic lepšího, než si do poloviny termosky dát kafe, ale tu druhou polovinu zaplnit rumem, který normálně používám jen na vaření. Už při cestě do školy jsem si dal pořádný doušek a sám sobě za to nadával. Už zvonilo na první hodinu a já ještě chvíli seděl v kabinetu, než jsem se rozhodl jít.