Keep Calm&Love Senpai

146. kapitola

A máme tu další pokračovánííí. Snad se bude líbit ^^

Nechápavě jsem na něj koukal. "Ahoj Hotako, co... co tady děláš?" zeptal jsem se a neskrýval své překvapení.

Chtěl jsem na něj vybalit, že se budu pokoušet o to, aby nemohl vstát, ale políbil mě, a tak jsem jen spokojeně zamručel. Během pár sekund mi utekl za zvukem zvonku, a tak jsem si trošku povzdechl, ale stává se. Trošku jsem se poupravil a vyšel pomalu za ním pro případ, že by to bylo pro mě.

Měl strčené ruce do kapes u kalhot a chvilku mezi námi zavládlo ticho.
"Ahoj... no. Je tady Ikimo?" zeptal se a ve mně trošku hrklo. Tak nějak jsem věděl, že si jistě uvědomil, co za hloupost udělal a nějakou nesmyslnou pomstu již hodil za hlavu, ale když se mi vybavila TA událost, zkrátka jsem nemohl zůstat v úplném klidu.

Pomalým a klidným krokem jsem došel téměř ke dveřím, ale když jsem si všiml toho kluka, který mi probodl Yuua i přes to, že jsou kamarádi, na chvilku jsem se zamračil. Ale co. Kamarádi jsou pořád, a tak jsem se pousmál, a abych je nerušil, začal jsem se otáčet k odchodu.

Než jsem stačil odpovědět, už se u mě objevil Iki, který okamžitě upoutal Hotakovu pozornost. Úplně jsem zatajil dech a čekal, co udělá, ale pro mé překvapení jen sklopil pohled k zemi. Na okamžik bylo opět ticho, ale to netrvalo dlouho.
"Přišel jsem se ti omluvit." řekl nahlas, ale pohled měl stále zalomený k zemi, což se u něj moc často nestávalo.
"Vím, že jsem udělal tu největší blbost, jakou jsem jen mohl a způsobil jsem vám tím potíže a má omluva k napravení toho, co jsem provedl nijak nepomůže, ale myslel jsem, že by to mohl být dobrý začátek." pokračoval a já na něj jen nevěřícně koukal. Hotako sice nebyl nikdy žádný prevít, ale i přes to mě tímto překvapil.

Zastavil jsem se už v druhém kroku a i když jsem se neotočil, vyslechl jsem si jeho omluvu. Bylo to... zvláštní, nečekané, ale taky pěkné. Musím říct, že teď v mých očích vzrostl. Má můj respekt. Pomalu jsem se otočil a přišel přímo za Yuua, který byl asi dost vykulený, a dal mu jednu ruku na rameno. Chvíli jsem toho kluka tiše pozoroval, prohlížel si ho. "Jsem rád, že ti došlo, co jsi udělal, ale mě se nestalo nic." Přisunul jsem k němu Yuua. "Vypadáš jako správný kluk... Tak se tak zachovej a starej se o své přátele. Neboj, Yuua ti nevezmu." usmál jsem se na konec.

Teď jsem se za sebe vážně styděl, že mě vůbec napadlo, že by mohl Hotako něco provést. Že by přišel proto, aby dokončil to, co začal. A proto jsem ještě o to radši slyšel Ikiho slova. On je prostě nejlepší. A co je ještě nejlepší? To, že je můj! Koukal jsem ještě trochu vyjeveně, když mě Iki poposunul směrem k Hotakovi, kterému se na tváři objevil už vděčný úsměv.
"Yuu... ani jsem nevěřil, že mě budeš chtít po tom všem ještě někdy vidět a... jsi prostě skvělej kámoš. Ještě jednou se ti za všechno omlouvám." ukončil nakonec svou řeč a obejmul mě. Sice mě svým dalším krátkým proslovem opět lehce vykolejil, ale objetí jsem mu okamžitě opětoval a chvíli byl zticha.
"Pako. Říkal jsem ti, že už se tím nemáš trápit." uchechtl jsem se nakonec a když stisk začal povolovat, pomalu jsem se od něj odtáhl. "Nechceš na chvíli jít dál?" nabídl jsem mu. Myslím, že teď už to Ikimu určitě nebude vadit. Vlastně jsem opravdu rád, že Hotako přišel, protože ho takhle Iki vidí i v tom dobrém světle.