Keep Calm&Love Senpai

126. kapitola

Všichni jsme Iata následovali a Arady mi zatím vyprávěla, jak se Iato těšil a jakou ohromnou radost měl z Ikiho uzdravování. No a rozhodně nebyl sám, protože jsme všichni netrpělivě očekávali dobré zprávy.

Během chvilky už Iato vcházel do Ikiho pokoje, kam jsme se postupně nasoukali i my, a postavil se k lůžku. S lehkým úsměvem Ikiho chvíli tiše pozoroval a pak mu dal ruku na rameno, které lehce stiskl.
"Tak prej už se nám lepšíš. To je dobře. Nemohl bych přijít o tak skvělého kámoše a parťáka..." odmlčel se a vypadalo to, že i zahání slzy. "Ani nevíš jak mi bylo, když jsem tě vynášel z té třídy. Nikdy jsem tě neviděl v tak hrozném stavu..." pokračoval tišeji. "A když jeden nováček řekl, aby jsme na tebe připravili pytel... že nám tam vykrvácíš... že je pozdě... Měl jsem takovou chuť mu něco udělat." zavrčel, ale to už mu po tvářích tekly slzy. "Ale ty se držíš. Uzdravuješ se. Už se těším až se probudíš. A musíš rychle. Za chvíli bude konec školního roku a... ty jsi chtěl přece, aby to Yuu zvládl." pousmál se a utřel si oči.

Usmíval jsem se, když Iato mluvil, prostě to nešlo jinak. "No to jo, jinak zase prolítnu." uchechtl jsem se.

Tomu jsem se musel uchechtnout. "No to jo. I kdybych mu dal já za jedna, tak ho to nezachrání." zapojil jsem se a Arady taky.
"Znám tě jen pár dní a chci tě poznat víc, takže s vámi chci zas jít na kafčo." usmála se a dala Ikimu taky ruku na rameno. Chvilku jsem měl pocit, jakoby se Iki hnul, ale to bylo asi tím, jak ho drželi.

"Jo! Takže si hezky pohni, čeká tady toho na tebe hodně." řekl jsem vážně, ale s úsměvem. Položil jsem mu ruku na hřbet ruky a lehce ho stisknul. Kéž by se už probral. Přece nás nechce nechat zbytečně dlouho čekat, ne?

"To jo. Nechci tě děsit, ale až přijdeš domů, budeš muset určitě uklízet." broukl nevinně Iato.

"Iato... my ho máme povzbudit. Když budeš říkat tohle, tak bude radši spát věčně." řekl jsem na oko vážně, ale pak jsem se stejně uchechtl. Má pozornost se ovšem stočila zpátky k Ikimu, protože mi opět lehce stiskl ruku, načež jsem se usmál, ale jakmile jsem se mu podíval do tváře, trochu jsem se zarazil, protože bylo znát, že k sobě pevně tiskne víčka. "Podívejte." řekl jsem téměř bez dechu a kývl hlavou k Ikimu.

"Ale on nesnáší, když má doma bordel. Kdybych mu tohle zašeptal o půlnoci do ucha, tak vystartuje." uchechtl se Iato a já s ním, ale Arady souhlasila s Yuuem. Když jsme všichni stočili hlavu jedním směrem, jako bychom snad uvízli v čase. Nikdo se ani nehnul. Až po chvilce jsme se všichni pomalu usmáli.
"Hej, Iki. Ty nás slyšíš, že jo?" šeptl Iato šťastně.

Skoro jsem ani nedýchal, natož abych byl schopný nějakého slova, ale na tváři se mi po chvíli opět roztáhl úsměv. Jenže tím to nekončilo. Iki stisk mé ruky lehce zesílil a stejně jsem tak učinil i já. "Iki?" špitl jsem po chvíli. Byl to sice jen okamžik, ale mně v tu chvíli to připadalo nekonečné, když v tom... pootevřel oči.

Všichni jsme na něm pohledem doslova vyseli a nikdo si nedovolil pohnout či mrknout, aby mu něco neuniklo. Hadičky jsem v tento moment vůbec nevnímal a kvůli pocitu, že snad to může vypadat, že ho nepodporuju, jsem přišel o ten kousek blíže a jelikož všichni Ikiho nějak drželi, já mu položil ruku na předloktí neschopný slova.