Keep Calm&Love Senpai

8. kapitola

Nejdřív jsem nevěděl, jestli mu to mám nebo nemám říct, ale když se zmínil, že o tom ví, bylo mi jasný, že jen tak nějaká výmluva mi stačit na jeho přesvědčení nebude. "Jak o nich víš?" zeptal jsem se, aniž bych odpoutal pohled od Iseriho, který u mě spokojeně chrupkal.

"Když jsi byl opilý, tak jsi mi říkal, že nechceš spát sám, že se bojíš. Ptal jsem se proč a po chvilce jsi mi o tom řekl. Protože jsi byl opilí, tak jsem tomu moc nevěřil, ale bál jsem se o tebe, tak jsem chtěl mít jistotu a zeptal se tě, jestli mi to ukážeš. Ukázal jsi. A s tím, že nechceš do děcáku, jsi mě dnes taky moc neuklidnil... Mlátí tě doma?" Poslední otázku jsem položil hodně opatrně a zároveň mu dal zase ruku na rameno.

Já idiot! nadával jsem si v duchu. "A to jsi mi věřil? Byl jsem prostě opilý a to člověk navykládá různé hlouposti." snažil jsem se z toho ještě vykroutit a zněl jsem trochu podrážděně, ale tím jsem se asi snažil jen zakrýt to, že se trefil přímo do černého. "Nic se neděje, prostě jsem se jenom porval."

"Jsem bývalý polda. Na takové věci mám prostě nos a pokud to teda není tímhle, tak proč bys měl skončit v děcáku? Jsem schopný tě z toho všeho vysekat, tak pro tvé vlastní dobro spolupracuj. Taky jsem na tomhle místě nemusel vůbec sedět já, ale opravdivý policajt, který by tě donutil mluvit, a pak by tě do děcáku šoupl a ani se tě neptal, jestli chceš nebo ne." I přes to, že jsem říkal takové věci, zachovával jsem si klidný tón hlasu a zároveň jsem si ale nevědomky začal mnout místo pod klíční kostí.

Tohle se mi moc dobře neposlouchalo, zvlášť, když to byla pravda a já to moc dobře věděl. "A jak asi? Není možnost, jak mi pomoct. Jsem ztracený případ, prostě to nech být." Mluvil jsem se zvýšeným hlasem, abych slovům dodal jistotu v tom, co vlastně chci, i když tomu ve skutečnosti tak vůbec nebylo. Iserimu se s největší pravděpodobností tahle vypjatá situace nelíbila, takže raději seskočil z mého klína a někam odběhl. "Proč si pořád mneš to místo pod klíční kostí?" pravil jsem už mírněji. Chtěl jsem se trochu uklidnit a získat čas na to, abych si to mohl vše uspořádat v hlavě a zbytečně na něj dál nekřičel.

Když se zeptal na můj zlozvyk, tak jsem se zarazil. Do teď mi vůbec nedošlo, že to zase dělám. "Umh... to..." chvilku jsem přemýšlel nad tím, jestli mu to říct, ale nakonec jsem se rozhodl, že to udělám. Možná si aspoň trochu získám jeho důvěru, ale pochybuji. Vzal jsem límec svého trika a stáhnul si ho tak, aby šla vidět jizva. "Čistý průstřel... ze dne, kdy jsem přišel o ženu i dceru." Snažil jsem se mluvit stále vyrovnaně, ale nedařilo se mi to.

Chvíli mlčel a já myslel, že mi to neřekne. Neměl důvod, tak proč by to dělal? Já taky se neustále snažím vyhnout jeho otázkám, a když už něco řekne, tak se mu to snažím zpochybnit. Když ale znovu promluvil, prolomil to ticho, a stáhnul si triko, uviděl jsem jizvu po kulce. "P-promiň." špitl jsem a zalomil pohled zpátky do země. Bylo z hlasu poznat, že jsem ho tím rozrušil. Nechtěl jsem otevřít staré rány.

Vrátil jsem triko na své místo a koukl na něj. "To nic, měl bych s tím být už dávno smířený, ale... prostě mi to nejde. Kromě Iata už nemám nikoho a lidi, kteří mě znají z dřívějška, se mi spíš vyhýbají." Trochu jsem se nad tou ironií pousmál. Byl jsem polda, ale lidi mě spíš neměli rádi.

"To mi je líto." pravil jsem tiše a taky se mu konečně odvážil podívat se mu opět do tváře. "Ale je lepší mít jednoho pravého přítele, než mraky falešných." pokusil jsem se ho alespoň nějak povzbudit, i když on tohle s největší pravděpodobností věděl.