Keep Calm&Love Senpai

100. kapitola

A je to tady!! no chápete to? Já tedy rozhodně ne, protože to je prostě neuvěřitelný! Děkujeme, že jste s námi po celou dobu vydrželi a podporovali nás svými voty a komentáři. Moc si toho ceníme a doufám, že s námi vydržíte nadále ^^

Do konce hodiny zbývalo jen pár minut a tak jsem si nechal vybrat papíry a pak už žákům popřál hezký zbytek dne a opustil třídu, abych si stihl promluvit s ředitelkou.

Konečně zazvonilo a byla přestávka, ale... nee, teď bude angličtina!! Chjo. No nějak to snad přežiju, pomyslel jsem si a až do zvonění zůstal sedět na místě.

Došel jsem k ředitelně, kde jsem zaklepal a po vyzvání vstoupil dovnitř, ale místo toho, abych našel ředitelku u stolu, tahala se s velkou bednou do vedlejší místnosti. Trošku mě to vykolejilo a tak jsem chvilku prostě mlčel, ale pak promluvila, když nechala bednu bednou a trochu se s povzdechnutím protáhla.
"Omlouvám se za ten nepořádek. Co potřebujete?" zeptala se s milým, ale unaveným úsměvem.
"Jen jsem si chtěl promluvit ohledně nových žáků v mé třídě. Nikdo mi nic neřekl, a tak mi to přišlo zvláštní." přiznal jsem po pravdě.
"Ale nee... Moc se omlouvám. Úplně jsem na to zapomněla." řekla ztrápeně a já se musel usmát. Jde vidět, že se hodně snaží, ale asi toho je moc.
"To je v pořádku, svět se nezhroutí." broukl jsem a zvedl tu bednu, se kterou se táhla po zemi. "Kam to chcete?" Jen nechápavě zamrkala.
"Co? Počkat, ne. Já si to odnesu. Nemůžete to tahat za mě." snažila se uhájit svou bednu a já se uchechtl.
"Nechte si pomoct. Snad si kvůli bedně žena jako vy nezničí záda. No ne?" broukl jsem a ona si povzdechla.
"No dobře. Za to Vás zvu na kafe." řekla nakonec a já jí tedy pomohl s bednou a pak po určení našeho srazu na kafe šel na hodinu.

Přestávka byla krátká a brzy se ve třídě objevil Aoma, načež jsem se na něj zamračil. Tedy, mračil jsem se po celou přestávku při představě, že s ním budu muset zase vydržet celou hodinu, ale tenhle nenávistný pohled na něj jsem si zkrátka nemohl odpustit.
"Tak děcka, jistě víte, že dnes máme psát test a určitě jste se na něj řádně připravily. Ale já moc neholduju klasickým testům, takže po vás budu chtít, aby jste napsali spíš takovou slohovou práci, ve které budete muset mít obsaženy časy, které máme probrané. Tak se nejlépe přesvědčím, že látku opravdu umíte a zároveň si myslím, že i pro vás to bude příjemnější." usmál se a otočil se k tabuli, kam napsal časy, které musí naše slohová práce obsahovat. Jo, to by mohlo být v pohodě, pomyslel jsem si, ale Aoma pokračoval.
"Vaše téma bude rodina. Je to asi to nejsnazší, takže věřím, že se vám bude dařit." s těmito slovy nám začal rozdávat čisté listy papírů, který mně ovšem byl k ničemu. Odmítal jsem psát na toto téma a taky jsem odmítal mu vysvětlovat proč, a tak jsem prostě jen seděl a na svůj papír se leda tak podepsal.

Na této hodině jsem dal žákům dost zabrat. Hlavně kvůli jejich chování. Spousta z nich mě nenávistně propalovalo pohledem, ale já se jen spokojeně usmíval. Život je krásný.

"Yuu, děje se něco? proč nepíšeš?" zeptal se Aoma po chvíli, když už všichni psali, jen já jediný si znuděně podpíral hlavu.
"Nic, nechce se mi." odvětil jsem bez zájmu a nevěnoval mu jediný pohled.
"Nechci ti radit, ale nemáš tu zrovna takové známky, aby sis mohl dovolit tuhle písemku prostě vynechat." pokusil se mě vybídnut ke psaní, ale marně.
"Je mi to jedno. Tady je můj test, jdu na chodbu, abych náhodou nerušil." řekl jsem docela nepříjemně, když jsem odložil kus papíru na jeho stůl a zamířil ke dveřím.
"Tobě to možná jedno je, ale vsadil bych se, že Ikimovi ne. Asi bych si s ním měl po hodině promluvit." řekl klidně a možná si myslel, že mě tím donutí si sednout zpátky. Popravdě jsem teď trochu znejistil, ale moje tvrdohlavost mi nedovolovala se prostě vrátit na místo a začít psát, a tak jsem už bez dalšího slova prostě vyšel na chodbu, kde jsem se uvelebil na křesle. Joo, dneska to doma asi moc veselí nebude.

Za hodinu jsem stihl rozdat asi deset poznámek z toho čtyři byly pro jediného žáka. Když zazvonilo na přestávku, vydal jsem se opět do svého kabinetu.

Jakmile zazvonilo, došel jsem hned do třídy, kde Aoma právě sbíral testy. Nevšímal jsem si ho, prostě jsem kolem něj prošel a posadil se do své lavice vedle Meg, která pro mé překvapení ze sebe taky nevydala ani hlásku. Nejspíš jí došlo, že teď asi zrovna náladu na nějaké její narážky nemám. Aoma před odchodem po mně přejel pohledem, ale pak už se prostě vydal na chodbu.

Ozvalo se zaklepání na mé dveře a následně Aoma.
"Ahoj, neruším?" zeptal se a já na něj trošku nechápavě koukl.
"Ne, stalo se něco?" vyzvídal jsem a chvilku na to přede mě položil prázdný papír. Nejdřív jsem se chtěl zeptat, co to má být, ale došlo mi to, když jsem si všiml podpisu, který patřil Yuuovi. Zamračil jsem se a pozornost stočil k němu, aby mi to objasnil.
"Prostě řekl, že to psát nebude a odešel ze třídy, ale těsně před zvoněním se vrátil. Nezapsal jsem ho, ale myslel jsem, že bys o tom měl vědět." řekl mi.
"Jo díky. Vyřídím si to s ním." na chvilku jsem se odmlčel. "Je možné aby si to opravil?" zajímal jsem se a doufal v kladnou odpověď.
"No, neměl bych to dovolit, ale pro jednou to svolím. Víckrát ne." broukl a mně se neskutečně ulevilo.
"Díky. Moc si toho vážím." usmál jsem se. Pak už mě Aoma opustil, protože měl ještě práci a já přemýšlel nad tím, proč to Yuu nenapsal.

Utekly další dvě hodiny, po kterých byl školnímu dni konec, ale popravdě jsem teď zrovna nadšený z toho nebyl jako obvykle. Věděl jsem, že teď od Ikiho dostanu zase nějakou přednášku a na to jsem se zrovna dvakrát netěšil, ale neměl jsem na vybranou, tak jsem se rozloučil s Megumi a zamířil k Ikimu kabinetu.

Už jsem si uklízel své osobní věci do batohu, když vrzly dveře a já se otočil. Stál tam Yuu. Lehce jsem se zamračil a uklidil si i zbytek věcí a s batohem přes jedno rameno vyrazil z kabinetu. "Jdem domů." bylo to jediné co jsem mu řekl. Kdybych teď řekl něco víc, byla by má nálada jen horší.

Bylo jasně vidět, že je naštvaný hned, jak jsem vešel do dveří. Jen jsem koukal kamsi do strany a pak ho bez jediného slova následoval. Po celou cestu domů bylo ticho a ta atmosféra kolem nás byla tak hustá, že by se snad dala krájet. I když jsem si to původně nepřál, teď bych byl asi radši, kdyby si to se mnou vyřídil už v kabinetě, aspoň bych měl už klid a nemusel být jak na jehlách. A ještě k tomu, jestli bude doma Iato... Blbej Aoma, prostě nemohl dát klasický test, musel nám dát tu blbou slohovku.

Došli jsme domů, já se zul a šel dát kočičákům najíst. Nejvíc mě na Yuuovo chování mrzelo to, že jsem se to s ním učil a ke všemu jsme se domluvili aspoň na trojce, ale on se na to úplně vykašlal. Navíc jsem začínal mít pocit, že naše předchozí činění v kabinetě udělal právě kvůli tomu. Bylo mi z toho na nic a ještě do toho to s Iatovo nabídkou. Raději jsem seděl u koťat a nechal je pohrávat si s mými prsty, které okusovaly a 'útočily' na ně.

Už jsem chtěl zalézt k sobě do pokoje, ale zase jsem si uvědomil, že teď je to dočasně Iatův pokoj, a tak jsem si hodil do ložnice jen batoh a zalezl do koupelny, tam jsem teď totiž cítil alespoň malé soukromí. Opřel jsem se zády o stěnu, sesunul se k zemi a objal rukama kolena, kterými jsem si podepřel hlavu. Věděl jsem, že jsem udělal další blbost, ale já prostě nemohl jinak, i když jsem věděl, že se Iki naštve. Nejhorší je, že vůbec nevím, co mám dělat. Jestli za ním jít a prostě si od něj nechat vynadat nebo se mu pokoušet vyhnout a chodit kolem něj po špičkách. Možná by ta zloba na mě časem vyprchala, ale tím by se nevyřešil problém s mou známkou z angličtiny a to, že se pomalu blížil konec školního roku.

Po chvilce jsem vstal a začal dělat oběd. Trochu si mezitím utřídím myšlenky a pak si s Yuuem promluvím. Nechci na něj řvát, toho měl v životě až až, ale opravdu mi jeho počínání nedává smysl. Pustil jsem se do přípravy na kuřecí řízky a náhle uslyšel cvaknout vchodové dveře. Nejdřív jsem se zamračil, protože jsem si myslel, že Yuu prostě odešel, ale místo toho naštěstí přišel Iato.
"Ahoj, tak co škola?" zeptal se s mírným úsměvem.
"To nestojí za řeč... Kde jsi byl?" snažil jsem se změnit téma.
"Nakonec mě nejen přijali k vyšetřování, ale dokonce vedu ten případ." usmál se šťastně. Bylo mi jasný, že chce vyřešit, co se stalo.
"To je super, ale jsi si jistý, že to je pro tebe dobrý?" strachoval jsem se.
"Je jedno jestli to je dobrý nebo ne. Někdo to udělat musí a já se povinnostem nebudu vyhýbat. Chceš pomoct?" broukl.
"Budeš hodnej." usmál jsem se a dál jsme vařili spolu. My dva se můžem klidně v jednu chvilku pokoušet zabít, ale nakonec stejně držíme spolu.