Keep Calm&Love Senpai

56. kapitola

Znáte ten pocit, když už si ráno říkáte: "Jo! dnes se nebudu muset učit a můžu si jít dělat, co jen budu chtít!", ale poslední hodinu vám učitel oznámí, že zítra se bude psát test?  Hehe, já to znám moc dobře... no nic, každopádně teď jsem si už našla čas a přináším pokračování :D

Zatajil se mi dech a já už jenom čekal, kdo za chvíli bude stát přede mnou. Byla to Hotakova máma. Bylo vidět, že je opravdu hodně překvapená, co tu dělám, protože ze sebe nevydala ani hlásku.
"D-dobrý den. Je Hotako doma?" zeptal jsem se s lehkým úsměvem po chvíli ticha.
"Je v pokoji." hlesla tiše a ustoupila na stranu, abych mohl projít.
"Děkuju." usmál jsem se na ni, vešel k nim do domu a zul si boty. Před Hotakovo dveřmi jsem se ještě zhluboka nadechl, zaklepal a pomalu k němu vešel. Ležel na posteli a ruce měl položené přes obličej, takže nevěděl, že v jeho pokoji jsem zrovna já.
"Hotako?" vyslovil jsem polohlasně jeho jméno. Bylo to, jako by se mě skoro leknul. Prudce se zvednul do sedu a hleděl na mě, jako na ducha.
"Ahoj." usmál jsem se na něj a čekal, co se bude dít dál.

Druhou hodinu jsem měl volnou, a tak jsem začal stěhovat své věci do nového kabinetu. Už byla přestávka, když jsem si nesl poslední věci. Sotva jsem vešel, zpoza dveří na mě Aoma promluvil.
"Tak ty máš VIP kabinet?" uchechtl se s tím jeho podivným úsměvem. Vůbec jsem nečekal, že by tam mohl být, a tak jsem se vyděsil a všechny věci mi spadly na zem.
"Sakra!" zaklel jsem a propálil ho pohledem. "Co tu děláš?" zeptal jsem se ho podrážděně, když jsem si dřepl a začal věci sbírat.
"Chci se zeptat, jestli spíš nechceš zůstat ve starém kabinetě, teď tam budu sám." zaškemral, ale v očích se mu podivně zalesklo.
"Ne. Už jsem se přestěhoval a tahat zpátky to nebudu." zamítl jsem.
"Tak ti to odnesu já. Žádný problém. Ukaž." Už mi chtěl sebrat věci z rukou, ale já mu uhnul.
"Ne znamená ne. Mám rád klid, takže bych o přestávkách byl rád sám. Jdi už. Začne ti za chvilku hodina." odbyl jsem ho a své věci si uklidil. On jen pokrčil rameny a odešel. Já si raději minutku počkal a pak taky šel na svou hodinu.

"Co tady děláš?" zeptal se nechápavě a posadil se na kraj postele. "Předpokládal jsem, že mě už nikdy nebudeš chtít vidět. Nebo mi to chceš vrátit? posluž si, máš na to právo." postavil se přede mě a díval se mi do očí, i když bylo vidět, že mu to dělá opravdu problém.
"Hotako..." hlesl jsem tiše. "Bože, já se ti nepřišel nijak mstít. Jsi můj nejlepší přítel už od dětství a já vím, že jsi to udělat nechtěl, znám tě. Neříkám, že tě to úplně omlouvá, ale myslím si, že výčitky a trest je dostatečné vytrestání." usmál jsem se na něj povzbudivě.
"Proč? vždyť máš jeho a mě už nepotřebuješ. Proč se scházet s někým, kdo tě málem zabil?" Do očí se mu začaly vhánět slzy, ale stále se snažil je udržet.
"Ví vůbec, že jsi tady?" sklopil pro teď pohled.
"Ví, řekl jsem mu to." Nejspíše pochyboval, že by mě sem po tom všem pustil.
"A to, že mám Ikima neznamená, že tebe nepotřebuju." pokusil jsem se o veselejší tón a trochu jsem do něj drcnul. Chvilku jen tiše stál a koukal do země, ale najednou mě z ničeho nic pevně objal. Nejdřív jsem překvapeně zamrkal, ale hned na to jsem kolem něj taky obmotal ruce a sevřel ho v pevném sevření. Začal se mi třesoucím hlasem omlouvat a bylo znát, že už slzy neudržel. Nechal jsem ho, aby to ze sebe dostal, ale pak jsem se trochu odtáhl.
"Hele, popraskají mi stehy z toho, jak mě drtíš." uchechtl jsem se. Pak už jsme se posadili na jeho postel a povídali si, jako tomu tak bylo vždy dřív.