Keep Calm&Love Senpai

60. kapitola

Wow, páni! šedesátá kapitola! Vždycky, když začnu hrát nějaké RPG-čko, tak se pak divím, kam jsme se to až dostali a kolik jsme toho odehráli :D  V tomto případě jsem taky moc ráda, že vy jste stále s námi a doufám, že s námi budete až do konce :3

Sice jsem spal celou noc, ale nebyl to klidný spánek, takže když jsem se ráno vzbudil, cítil jsem se, jakoby mě něco přejelo. Vstal jsem, udělal vše, co bylo potřeba a zanechal Yuuovi na stolku vzkaz, že je připravená polévka na oběd, v lednici je snídaně, a kdyby mu stále nebylo dobře, aby si udělal další černý čaj a jedl jen rohlíky. Potom už jsem vyrazil do práce.  

Když jsem se vzbudil a než jsem otevřel oči, doufal jsem, že to cele byl jen zlý sen. Bohužel bolest na břiše a následné zjištění, že jsem ve svém pokoji mě o tom moc nepřesvědčilo. I když se mi vůbec nechtělo, vstal jsem a došel do kuchyně, kde jsem si z lednice vzal snídani. Cítil jsem se vážně hrozně, když jsem si přečetl vzkaz od Ikiho a vzpomněl si, jak si dělal včera kvůli mně starosti.

Cestou jsem potkal Aoma, který výjimečně neměl na tváři svůj úšklebek a dokonce byl velmi milý. Opatrně se mě zeptal, jestli je vše v pořádku, tak jsem mu řekl, že si dělám starost o Yuua a že jsem toho moc nenaspal. Docela pěkně jsme si povídali, a tak ze mě starosti trochu opadly. Ve škole mi dokonce pomáhal se vším, s čím mohl. Myslím, že ho budu muset ještě víc poznat.

Přes den jsem toho moc neudělal. Vlastně skoro nic, jen jsem se podíval zase na nějaký učení, abych dodržel slib. Odpoledne, když jsem se najedl, vyhrnul jsem si triko a sloupl náplast, což zrovna dvakrát příjemné nebylo, abych se podíval, jak ta rána vypadá. Nečekal jsem tedy, že to bude vypadat nějak dobře, ale že se to rozšklebí ještě víc jsem taky nečekal. Netušil jsem, co s tím mám dělat, tak jsem to znovu vypláchl dezinfekcí a přelepil novou náplastí. Napadlo mě jít s tím k doktorovi sám, jenže když mi ještě není osmnáct, dali by to v takovém případě vědět Ikimovi a to bylo přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout.

Ve škole mi ubíhalo všechno děsně pomalu a raději jsem dal žákům samostatnou práci, protože bych začal vykládat místo látky úplně něco jiného. Být mimo není dobrý. A už vůbec ne, když jdete po schodech. Cestou jsem srazil jednu žákyni, ale naštěstí jsem se aspoň na tu chvilku probral, a tak jsem jí před dopadem chytil a omluvil se. Už se těším domů.

Nevěděl jsem tak úplně, kdy Iki přijde domů, protože v pondělí přišel brzo a včera musel být ve škole zase dýl. Budu se ho na to asi muset zeptat. Byl jsem na gauči zabalený v dece, společnost mi dělal Iseri, kdežto Sayuri si spokojeně chrupkala v pelíšku.

Přežíval jsem poslední hodinu a když už konečně skončila, šel jsem si vzít své věci a vyrazil jsem domů. Cestou mě zas dohnal Aoma a kupodivu mi zas o něco zvedl náladu, a tak jsem ho pozval na kafe. Byl jsem rád, že to přijal, ale prý dnes nemá tolik času, a tak zůstane jen na kafe.

V poklidu jsem se díval na telku, když v tom se otevřely dveře. "Ahoj." zavolal jsem na Ikiho a šel s dekou kolem ramen se s ním přivítat, jenže kdo kromě něj v těch dveřích ještě nestál... Aoma. Co ten tu kruci dělá?! Chvíli jsem těkal z jednoho na druhýho a bylo mi úplně jedno, že mě Aoma pozdravil, ignoroval jsem ho. "Budu u sebe." řekl jsem nakonec a odešel do svého pokoje dřív, než stihl kdokoliv něco říct.