Keep Calm&Love Senpai

129. kapitola

Taaakže... dnes bych správně vydat neměla, ale, ač je to neuvěřitelné, je to právě rok, co vydávám tento příběh, za který jsem nesmírně vděčná @Dezzinou. Moc děkuju Dezz a děkuji i vám všem, co jste se dočetli až sem! Nesmírně si toho cením ^^

Právě jsem se probral, ale stejně jsem byl v pokoji sám. Chtěl jsem už být jinde... Doma... s Yuuem... Jak jsem se tak se zavřenýma očima utápěl v představách, ani jsem nepostřehl, že někdo přišel.

Potichu jsme vklouzli do pokoje a pohledy nám spočinuly na Ikim. "Vypadá to, že spí, tak musíme být potichu." šeptl jsem směrem k Meg. Nerad bych, abychom ho probudili a on se pak nemohl kvůli nám vyspat a nabrat nazpět síly.

Nevím jak dlouho jsem tak přemýšlel, ale vyschlo mi v krku. Pomalu jsem otevřel oči a chtěl zmáčknout tlačítko pro zavolání doktora ale dřív, než jsem se stihl vůbec pohnout, se můj pohled zasekl na té červené hřívě mého miláčka. Párkrát jsem zamrkal, abych se ujistil, že se mi to nezdá a pak se lehce usmál.

Prohlížel jsem si Ikiho, když v tom do mě Meg drkla a hlavou kývla směrem k Ikimu. "Iki!" rozzářily se mi oči, když jsem si taky všiml, že je konečně vzhůru a bez nějakého přemýšlení ho objal. "Jak ti je? Jsi v pořádku? Nebolí tě něco? Nemůžu pro tebe něco udělat?" chrlil jsem jednu otázku za druhou, když jsem se od něj o kousek odtáhl, abych na něj viděl, ale to se mi už do očí vháněly slzy do očí.

Nechal jsem se obejmout a po tváři se mi roztáhl úsměv. "M-ohl bych... vodu?" vysoukal jsem ze sebe. Samotného mě zarazilo, jak strašně hrubý jsem měl teď hlas.

"J-jo, jasně." přikývl jsem a zaběhl jsem pro sklenici a rovnou i celou konvici vody, aby pak třeba zdravotní sestra nemusela lítat s jednou sklenicí vody za druhou. "Tady máš. Chceš nějak moct?" staral jsem se, když jsem položil konvici na stolek a podával mu sklenici s vodou.

Zatímco Yuu mi sháněl vodu, usmál jsem se na Megumi a pozdravil ji. O chvilku později jsem od Yuua vděčně přijal sklenku vody a začal pít. Bohužel po zašití žaludku jsem toho do sebe moc nedostal a tak jsem z poloviny plnou sklenici zas odložil. "Dobrý. Nestrachuj se už." broukl jsem už líp, než předtím.

"Promiň." povzdechl jsem si a chytil ho za ruku. "Jen jsem měl o tebe hrozný strach. Všichni jsme o tebe měli hrozný strach a... chci, aby ti už bylo dobře a mohl jsi jít konečně domů a..." chvíli jsem se odmlčel, abych zvládl udržet slzy, ale stejně se mi to nepodařilo. "...a už tě chci mít u sebe. Hrozně jsem se bál, že o tebe přijdu." stiskl jsem mu ruku.

"Brzy budu doma..." usmál jsem se, ruku mu stiskl a druhou si ho opatrně stáhl k sobě na rameno. "Klidně se vybreč." zašeptal jsem mu do ucha.

Opřel jsem si čelo o jeho rameno a taky se už usmál. "Pako! takhle nás děsit." uchechtl jsem se, ale stále zůstal u něj. "Už jsi mluvil s doktorem?" zeptal jsem se po chvíli ticha. Fakt je divný, že bylo ticho, i když tam byla Meg, ale tak asi nám chtěla nechat chvilku jen pro sebe.