Keep Calm&Love Senpai

96. kapitola

Těšili jste se? :3  Já doufám, že jo a tak vám přináším další kapču ^^

Dlouho se nic nedělo, a tak jsem začal pomalu postupovat po schodišti nahoru. Neobtěžoval jsem se ani patra moc prolézat, protože jsem předtím jasně slyšel, že běží nahoru. Jak jsem ale stoupal výš, začínal jsem být opatrnější, protože jsem ty dva neslyšel.

S Iatem jsem postupoval úplně stejně jako při tajném zásahu. Dávali jsme si různá znamení, postupovali tiše a hlavně důkladně vše prověřili. Když už jsme chtěli o patro níž, Iato mě zastavil a dal znamení, že zahlédl pohyb. Oba jsme si zalezli do jedné z místností.
"Tohle musí stát za to." šeptl jsem mu a on kývl.
"Taky mu uděláme bradavky?" zašklebil se.
"Já mu udělám pravou a ty levou." usmál jsem se a přemístil se do jiné místnosti, aby byl Yuu zmatený a nevěděl, na koho střílet dřív. Tiše jsme vyčkávali na svou oběť.

Všude bylo naprosté ticho a já vážně netušil, kde by mohli být. Něco mi ale říkalo, že to jistě brzy zjistím. Nebyl jsem si jistý, ve kterém patře přesně jsem, a tak jsem se rozhodl, že už budu patra trochu víc prohlížet, aby mi třeba někam nefoukli. Opatrně jsem nahlídl do všech místností, ale nikde na tomto patře nebyli, a tak jsem se rozešel po schodech do dalšího patra.

Sice jen slabě, ale slyšel jsem, že už vychází schody k nám a tak jsem dal Iatovi znamení. Ten přikývl a dal mi znamení na to, aby jsme počkali, až bude ze schodiště venku a tím pádem přímo na mušce. Adrenalin nutil ke zvýšené činnosti srdce a nepříjemnému napětí, ale vydržel jsem to. Iato měl lepší výhled na schody než já a tak mi dal znamení, že Yuu už nakukuje. Pro sebe jsem se ušklíbl. Teď uvidí, co umí policajti.

Nikde jsem neslyšel ani hlásku a nikde jsem neviděl sebemenší pohyb. Okoukl jsem, jestli se náhodou neschovávají za schodištěm, ale ani tam nebyli. Pomalu jsem tedy vykročil kupředu. Sakra... proč mám takový nějaký blbý pocit a nervy jak na dranc?

Yuu už byl podle Iata venku a tak začal odpočítávat ukazováním prstů. Tři... Dva... a... U jedničky se zasekl. Yuu asi couvl nebo tak něco ale nakonec Odpočet skončil a dal znamení ke střelbě. Oba jsme naráz vykoukli zpoza rohu a trefili ho přesně tak, jak jsme chtěli a hned na to jsme se opět schovali za zdi. Spustil se smích nás obou, ale pořád jsme si dávali pozor.

Ahh... ahaa... už vím, proč ten blbý pocit... ONI SE NA MĚ NORMÁLNĚ DOMLUVILI!! Nejdřív jsem nevěděl, kde by se mohli ukrývat, ale jejich smích mi hodně napověděl. A napověděl mi i to, že jsou nejspíš každý někde jinde, což je o to těžší. Okamžitě jsem se schoval za roh, kde nehrozila žádná další palba a začal jsem přemýšlet, co bych tak mohl udělat, abych je zmátl, ale teď mě vážně nic nenapadalo. Prostě jsem zahnaný do kouta. Nebo možná taky ne, rozšířil se mi úsměv na tváři, když jsem spatřil u stropu ventilační šachtu. Ze zad jsem si sundal zbraň, položil ji na zem a vylezl na starý stůl, který držel asi už jen silou vlastní vůle. Každopádně mě unesl a dokonce neudělal ani rámus a já mohl vlézt do šachty. V tuhle chvíli jsem samozřejmě vůbec nepřemýšlel nad tím, že bych se mohl třeba propadnout, protože já se zkrátka odmítal vzdát bez boje. Snažil jsem se být co možná nejtišší, aby zbytečně neměli nějaké podezření, i když pochybuju, že by je vůbec napadlo, že bych něco takového udělal. Ještě, že nemám klaustrofobii, protože tenhle prostor opravdu zrovna nejširší nebyl a ani s tím štítem na hlavě to není zrovna jednoduchý, ale podařilo se mi relativně rychle dostat do vedlejší místnosti, kde jsem skrz mřížku uviděl postavu, Ikiho. Zeširoka jsem se ušklíbl a namířil na něj, i když to tedy bylo dost náročné a ani jsem nevěděl, jestli se mi podaří ho trefit. Nebyla ale jiná možnost, než to zkusit, a tak jsem stiskl spoušť. Hahaa! už měl na zádech růžový flek! Měl jsem opravdu co dělat, abych se nezačal smát, ale nakonec se mi podařilo zůstat potichu.