Keep Calm&Love Senpai

87. kapitola

Ahoooj! ^^

Dnes přidávám později než obvykle, tak snad vám to moc nevadí. Páni, je až neuvěřitelný, jak blízko jsme ke sté kapitole. Vážně jsem na začátku netušila, že budeme takoví aktivisti xD Každopádně si myslím, že vám to asi nikomu nevadí a naopak vás potěší, když vás ujistím, že bude ještě spooooousta čtení i po té sté kapitole. Doufám tedy, že vás naše dílo, které společně s @Dezzinou tvoříme baví a nadále bavit bude.
No, to jsem se zase rozkecala, tak už dál nebudu prodlužovat, přeji příjemné počteníčko :3

Zvedl jsem se a ještě si ho prohlídl. "Umm... vezmi si na sebe něco, co máš rád a je ti to pohodlný." mrknul jsem na něj. Chci ho vzít na místo, který mám hrozně rád a dlouho jsem tam nebyl. Vždy se tam skvěle uvolním a personál tam je velmi milý a vstřícný.

Opět mě tím trochu vykolejil, takže jsem ani nic neřekl, ale kývl jsem a usmál se na něj. Pak jsem mu dal ještě pusu a šel se převléct. Když jsem ze skříně tahal své oblíbené věci, stále jsem přemýšlel nad tím, co má asi v plánu. Nakonec jsem se vrátil ve svých šedých kalhotech, bílém triku a černo-modré košili. To bylo moje nejoblíbenější oblečení. "Nějak takhle?" zeptal jsem se a usmíval se.

Mezitím, co se převlékal, vzal jsem si od něj nějaké peníze. Až si najdu brigádu, tak mu je vrátím a ještě dnes mu o tom řeknu, ale teď ne, protože nechci, aby vůbec tušil, že bych ho mohl někam vzít. Když se vrátil, tak jsem si ho prohlédl a zamračil jsem se na oko. "Neřekl jsem, aby jsi se oblékl tak, aby se na tebe ženský lepily, jako vosy na bonbón." uchechtl jsem se a přistoupil k němu. "Sluší ti to." zavrněl jsem, natáhl se k němu a políbil ho.

Musel jsem se uchechtnout, ale zároveň jsem se trochu začervenal. "Nemůžu za to, že jsem neodolatelný." broukl jsem, pak mu poděkoval za pochvalu a políbil ho.

"Tak pojď, jdeme." vybídl jsem ho a vzal za ruku, ale před dveřmi ho hned zase pustil, aby jsme z toho neměli nějaký problém, tedy hlavně on. Jak rád bych se vychloubal tím, že on patří mně a já zase jemu, ale na to si musím ještě pár let počkat.

"Tak joo." zavrněl jsem a poslušně ho následoval. Ještě, než jsme vyšli ven, dal jsem mu pořádnou pusu jak bylo naším zvykem a pak už jsem šel jen za ním. Pořád mi hlavou lítaly různé otázky a já byl hodně zvědavý, ale ani jednu otázku jsem nevyslovil.

Chvíli jsme se prostě jen procházeli a o něčem si povídali, ale pak už jsem ho zavedl do jedné takové zapadlejší čtvrti. Nebyla to žádná špinavá část města, naopak, ale před zbytkem města byla spíše ukrytá, takže o ní nikdo moc nevěděl. Vešli jsme do jednoho z domů, který se zvenku od ostatních moc nelišil. Když jsme ale vešli dovnitř, uvítala nás milá postarší paní, která nás na moje přání dovedla do malého 'salónku', který se ukrýval o patro níž, dá se říct, že ve sklepě. Místa a chodby určené pro zákazníky byly osvícené svíčkami a jen velmi tlumeným světlem, což právě v mnoha lidech vyvolávalo takový ten příjemný pocit klidu a pohody. Když jsme scházeli schody, chytil jsem Ikiho za ruku a naklonil se k němu. "Neboj, tady nikoho známýho nepotkáme a ani nás tu nebude nikdo soudit." usmál jsem se a stiskl mu ruku. "Tak vítej v čajovně." pravil jsem, když už jsme seděli ve svém salónku plném polštářů, na nichž jsme seděli a mohli si udělat pohodlí a malým konferenčním stolkem, který byl uprostřed. Měli jsme tady i jejich menu, takže jsme si mohli vybrat, co by jsme si dali. "Byl jsi už někdy v čajovně?" zeptal jsem se zvědavě.