Keep Calm&Love Senpai

151. kapitola

Lidičky, já vás nechci děsit, ale pomalu se blížíme ke konci tohoto příběhu. Co jsem tak dala do kupy všechen text, tak to odhaduju na 15 kapitol. Do toho odhadu započítávám i tuto kapitolu, takže je na čase, aby jste si je začali opravdu vychutnávat ;3

Ráno jsem se probudil až s budíkem, který se rozeřval po celém pokoji. Nejdřív jsem se snažil před jeho zvukem uniknout schováním se pod peřinu, ale když to nepomohlo přesunul jsem se na okraj postele a aniž bych otevřel oči, rukou jsem začal pátrat po nočním stolku, abych mohl ten hrozný zvuk budíku přerušit. Pro mou smůlu jsem se ovšem zničeho nic ocitnul na zemi, což doprovodila pořádná rána. "Auu..." zaskuhral jsem rozespale a přejel si rukou po zátylku, do kterého jsem se praštil.

Pomalu jsem se začal budit díky budíku, ale náhle jsem se leknutím vyšvihl do sedu, když se ozvala rána. Zmateně jsem se rozhlédl, při čemž jsem vypnul budík, a když nebyl Yuu u mě, nahlédl jsem z postele dolů a tam ho našel. "Ježiši, jsi v pohodě?" staral jsem se a vytáhl ho zas na postel a hezky k mé hrudi.

I když jsem se tím pádem z větší části probral, stejně mi chvíli trvalo, než mi došlo, jak jsem se ocitl zase nahoře na posteli. "Teď už jo." zamumlal jsem, přitulil se k němu a rukama ho objal.

Usmál jsem se a pevně ho stiskl v hřejivém objetí. "Nepraštil ses?" staral jsem se dál a začal ho jednou rukou hladit po zádech hned po tom, co jsem ho přikryl peřinou.

Spokojeně jsem zamručel a usmál se. "Trochu do hlavy, ale to je v pohodě." ujišťoval jsem ho.

"Tak dobře." Pohladil jsem o po vlasech a položil se s ním, aby jsme ještě chvilku odpočívali. "Co si dáme k snídani až vstaneme?" zeptal jsem se ho s lehkou nadějí, že to nebude blivajz.

Zavřel jsem oči a pokrčil rameny. "Umhh... nevím, nic mě nenapadá." zapřemýšlel jsem, ale bezvýsledně. "Dal by sis něco?" optal jsem se.

"Ovoce." vypálil jsem bez přemýšlení. K snídani snesu jen ovoce a vločky! A pak taky speciální jogurty, ale ovoce je nejlepší.

Musel jsem se zasmát, jak rychle se mi dostalo odpovědi. "No dobře, fajn. Tak bude ovoce." odsouhlasil jsem to. "Až budeš chtít jíst, tak řekni."

"A můžu už teď jíst tebe?" usmál jsem se a olízl si mlsně rty.

Otevřel jsem oči a překvapeně se na něj podíval. "Takže tě to nepřešlo?" ušklíbl jsem se a skousl si spodní ret.

"Já za to nemůžu! Ty sis začal." ušklíbl jsem se a dal mu ruce na zadek. "Ale jestli chceš, můžeš mě vést."

"Já? Co jsem udělal?" vyhrkl jsem překvapeně. Tentokrát jsem v tom vážně nevinně! "Hm a to se snad nebojíš, že by to mohlo dopadnout jako včera? nebo že by to mohlo dojít dokonce i dál?" zavrněl jsem mu provokativně do ucha, které jsem mu následně olízl.