Keep Calm&Love Senpai

139. kapitola

Slíbené pokračování je tu, tak si ho užijte ^^

Ještě, že mě tam Iki hodí a navíc, že to ani není daleko, jinak bych asi vážně přišel pozdě, pomyslel jsem si, když už jsem se začínal obouvat. "Tak asi můžeme." pousmál jsem se, když už jsem si dovázal tkaničky u bot.

"Ještě ne." broukl jsem a dlooouze ho políbil. "Až teď." Pohladil jsem ho po tváři a vyšel k autu, které jsem odemkl a nasedl.

On je vážně úžasný, pomyslel jsem si s úsměvem na tváři, když mě políbil. Hned jak jsme vyjeli, začal jsem ho navigovat a protože to autem bylo opravdu kousek, za pár minut jsme tam už byli. "Tak, tady to je." pousmál jsem se, když už jsme stáli přímo před obchodem.

"Hhmm... hezkýý. Chválím tě, pracante." Pocuchal jsem mu vlasy. "Že bych si pro Iseriho pořídil rybičku?" uchechtl jsem se.

"Dělej si co chceš, ale já už budu muset jít, abych vážně nepřišel pozdě." odpověděl jsem, během toho, co jsem si upravil vlasy. "Budu tady do sedmi, takže mě očekávej tak v půl osmé."

"Dobře. Já pojedu domů, ale než skončíš, napiš mi. Přijedu si pro tebe." usmál jsem se a lehce ho poplácal po rameni.

"Tak jo." kývl jsem. Rozhlédl jsem se kolem nás, jestli by nás nemohl třeba náhodou někdo vidět a pak ho ještě na rozloučenou rychle políbil. "Tak ahoj a pak napíšu." usmál jsem se a začal vystupovat z auta.

Musel jsem se uculit. "Ahoj. Už se těším." zamával jsem mu ještě a zas jel domů.

Mával jsem za odjíždějícím autem a stále se přihlouple usmíval, když v tom mě někdo relativně silně chytil za ramena, až jsem leknutím ztuhnul. Doopravdy jsem se leknul, ale když jsem díky chichotu poznal smějící se Eriko, zase jsem se uvolnil.
"Dal bych přednost prostému ahoj." pronesl jsem, ale usmál se.
"Promiň, promiň." chechtala se dál. "Takže jsi se dočkal, co?" zeptala se, když už se konečně uklidnila a společně jsme vešli do zverexu.
"Myslíš Ikiho propuštění z nemocnice? Jo, dočkal jsem se, ale že to trvalo." uchechtnul jsem se, načež se opět zasmála. Napadlo mě, jestli mě a Ikiho neviděla se políbit, ale to by se asi víc vyptávala, takže jsem to hodil za hlavu a raději se šel věnovat práci, aby mi to rychle ubíhalo.

Viděl jsem ve zpětném zrcátku, jak mi mává. Hřálo mě to. Za chvilku jsem dojel domů, kde jsem i přes svou nechuť začal připravovat jídlo.

I když jsem se snažil zaměstnat se co nejvíce, čas se mi šíleným způsobem vlekl. Vždycky mi to tak hezky rychle uteklo, ale dnes prostě ne. Asi půl hoďky před zavíračkou jsem se každou chvíli díval na čas, jestli je už čas, abych Ikimu napsal. Jakmile se tak stalo, už jsem neváhal ani vteřinu a měl v ruce mobil a na konci smsky jsem nezapomněl zmínit, že ho miluju.