Keep Calm&Love Senpai

5. kapitola

Ráno mě probudila ostrá bolest hlavy a hned jako další jsem zaznamenal nevolnost od žaludku. Ovšem dále mě zarazila přítomnost ještě někoho dalšího, koho jsem ještě ke všemu objímal. Opatrně jsem začal otevírat oči a se zděšením zjistil, kdo to vedle mě leží. Prudce jsem vstal, což moc dobrý nápad nebyl, protože hlava mi začala nesnesitelným způsobem třeštit, přičemž jsem bolestně zakvílel.

Vzbudil jsem se, když jsem u sebe zaslechl zvuky. Pomalu jsem se posadil, zívl a až pak otevřel oči. Ah... a je vzhůru. Včera jsem se tohohle okamžiku docela děsil, ale teď mi to bylo jedno. Vlasy mi trčely do všech stran a já byl tak unavený, že jsem jen vstal, došel ke dveřím a zeptal se snad tím nejrozespalejším hlasem, který může být. "Donesu ti prášek... chceš ještě něco dalšího?"

Ale jo, ještě bych prosil revolver, abych se mohl na místě odstřelit. Vůbec jsem nechápal proč jsem tady a proč zrovna s ním? Dobře, nejspíše tohle bude jeho domov a tím se taky vysvětluje, proč je tady on, ale proč jsem tu kruci já? Mírně jsem zavrtěl hlavou a zíral na něj jako vyoraná myš. Dobře... nevypadá to, že by se mezi námi něco stalo, což mě z větší části uklidnilo. Na druhou stranu mě ale zase zneklidňovalo to, že jsem si z minulé noci absolutně nic nepamatoval.

Kývl jsem a zmizel za dveřmi. Cesta do kuchyně... děs. Cesta zpět... ještě větší děs. Dalo by se říci, že i při chůzi jsem usínal, ale podařilo se mi dostat se zpět do pokoje a podat mu prášek s malou lahví vody. Potom jsem ale už musel ke zdi a opřít se o ní pevně zády. Nijak jsem ho zrovna v tu chvíli nevnímal a začal pomalu ale jistě usínat.

Prášek jsem okamžitě zapil vodou a už jsem se chtěl začít ptát na všechny mé neznámé, jenže jsem si všiml, že se opírá o zeď a je tak trochu mimo. "Hej...vstávej." přistoupil jsem k němu a zatřásl s ním, aby se probral.

"Uhm... j-jo promiň.." Ještě jsem mocně zívl a promnul si oči.

"Jsi v pohodě?" zeptal jsem se docela i starostlivě. Už jsem se ani neobtěžoval s vykáním. Nejsme ve škole a navíc jsme spolu spali v posteli, tak není důvod, proč bych mu nemohl tykat. Dobře, možná by si slušně vychovaný jedinec nějaký důvod našel, ale to jsem já nebyl, takže jsem si s tím hlavu nelámal.

"Ale jo, jen jsi mě včera dost zmohl a moc jsem toho nenaspal." V tu chvíli mi vůbec nedocházelo, jak to může znít.

"Cože? Jak jako zmohl?" vypískl jsem a zmateně na něj koukal. "Můžeš to laskavě trochu víc specifikovat? Nebo víš co, radši ne, nechci to vědět." rezignovaně jsem rozhodil ruce a prohrábl se ve vlasech.

Chvilku jsem to opravdu nechápal a snažil se zapojit mozek, až pak mi to došlo. Neudržel jsem se a začal se smát na celý dům. Popadal jsem se za břicho a ze smíchu mi slzely oči. Musel jsem vypadat jako blázen, ale nakonec jsem se trochu uklidnil a promluvil. "N-Nic se nestalo. Myslel jsem to, jak ses choval ve škole, a pak tvé válení u mých popelnic."

Teď jsem pro změnu nechápal zase já, když se smál, div se ještě udržel na nohou. "Ha ha, vtipný." založil jsem si ruce na hruď. Ale tahle verze byla o dost pochopitelnější, i když se mi o moc víc taky nezamlouvala. "A proč jsme spali v jedné posteli?" pozvedl jsem obočí a čekal na vysvětlení.

Už jsem se nesmál, jen mi stále na tváři pocukával úsměv. Tohle mě trošku probralo. "Protože jsi mě přemlouval. Chtěl jsem si lehnout do svojí, ale ty jsi mě chytil za ruku a začal jsi mluvit něco o tom, že se bojíš a skoro ses rozbrečel." Naschvál jsem řekl jen část z toho všeho. "Takže jsem si nakonec k tobě lehl."